Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
Nic nekončí, jedeme dál!
Sice jsme tenhle vagón dlouho odbržďovali, ale přes náš ikonický svážný pahrbek se nakonec stejně překulil. Pro velký zájem připravujeme druhé vydání naší druhé knihy o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!
A nebude to jen prachmizerný dotisk. Tahle edice bude doplněná a rozšířená, abyste nebyli ochuzeni o nic, co se v inkriminovaných nádražkách za ten rok a půl od prvního vydání stalo.
Kdybych se byl narodil o 120 let dřív a jmenoval se Karel Klostermann, pravděpodobně bych teď psal dobrodružné vyprávění o tom, kterak jsem uprostřed noci kráčel sněhovou vichřicí z Písku až do Kašperských Hor. Ale protože jsem se narodil v osmdesátých letech 20. století a své texty podepisuju iniciály NP, dám dohromady jen krátkou črtu o nádražce v Sušici, kam jsem přijel osobním vlakem Os 17514.
Tbilisi bylo toho dne modřejší než Okena. Televizní věž, gruzínská odpověď na Eiffelovku, se rozzářila odstíny tartrazinových limonád. Počet evropských vlajek ve veřejném prostoru napovídal tomu, že Gruzínci vlajky dostávají poštou spolu s letáky. Jenže v Gruzii nevedou schránky. Obyvatelé Gruzie jen měli radost z bezvízového styku se státy Schengenu, těšili se na eurovíkendy a budoucnost bez Ruska. Oddechnutí, jako když ti tvůj gruzínský kluk slíbí, že své mamce neřekne, že už nejsi panna. Tenhle den byl prostě stvořený pro lásku. Namísto mého milého ale v kuchyni čekaly flašky červeného gruzínského saperavi, se kterým jsme si taky slíbili při sobě stát v dobrém i zlém. Láhve však prázdné, postel vedle mě taky, návštěva nádražky pro mě tedy byla jasná volba.
Continue reading “Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!”
Je to takový úděl všech turistických míst: ve zdejší nádražce zpravidla potkáte lidské typy, které byste tam nečekali. A taky typy lidí, které už asi nikdy nepotkáte. Nejinak je tomu v karnátackém městečku Hóspét, které slouží jako hlavní přestupní místo na autobus do nedalekého Hampi.
Řevnice prý mají zámeček. Nikdy jsem si ho ale nevšiml, ač mi město ani jeho okolí není zrovna cizí. Důvod je nabíledni. Když pominu místní kulturní událost roku, a to festivní, kotlíkářskou Portu konající se v lesním divadle, dostaneme se k zásadní řevnické dominantě, Hotelu Grand.
Continue reading “Řevnice: Píšeme Grandhotel, čteme nádražka”
„This city no rules!“ huláká na nás mladý motorkář, když křižujeme Aurangábád ve třech lidech a dvou krosnách na jednom skútru. A má pravdu. Než jsme se dostali do místní nádražky, pochopili jsme, že tohle město na severu Maháráštry funguje snad ještě jinak než celý zbytek Indie.
„Tady jako fakt visí lidi z vagónu ven?“ děsí se Vítek, když poprvé spatří plně vytíženou bombajskou železniční síť. „Neboj, to jsou jenom příměstské vlaky, to je jako jet u nás pár zastávek přeplněným metrem,“ zasvěcuje NP do indické drážní kultury vyjukaného novice. Netrvá to ostatně dlouho a na našem nástupišti zastavuje souprava zcela vylidněná. Naše radost z místa k sezení ovšem netrvá dlouho: na příměstských tratích v Bombaji se prohánějí nejen vagóny vyhrazené pro ženy, ale rovnou celé dámské vlaky.
Vřele doporučuji. Tak zní v překladu název „nádražky“, kde jsem strávil v kdysi české Vratislavi půlhodinku při čekání na pociąg. Ale abych vysvětlil ten otazník v názvu, musíme se vrátit v čase ještě o něco zpátky.
„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.
Nebýt nedalekých sloních útulků, byla by Rambukkana jen další šrílanskou vsí, kterou bez většího zájmu projedete na cestě vlakem z Colomba do Kandy. Jenže protože si kousek odsud za na místní poměry nehorázné prachy hrají mahútové s hákem v ruce na ochránce chobotnatců, vystupuje na zdejším útulném nádraží značné množství cestujících. A o ty je potřeba se postarat.