Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.
Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout
„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.
Otrokovice: Show must go on
„Ty jsi taková piča, já jdu do piče!“ dohadují se dva bezdomovci o zbytek posledního malého piva. Truchlivější začátek sobotního večera na otrokovickém nádraží si lze jen těžko představit.
Stockholm: Iluze východního nádraží
Vzhledem k tomu, že švédsky neumím, neobtěžoval jsem se ani při první návštěvě Stockholmu důkladnějším bádáním, které by mohlo ukázat, zda lze očekávat prohloubení cestovatelského zážitku o návštěvu nádražního restauračního zařízení. Dojem z tamního hlavního nádraží ale dával tušit, že by situace nemusela být marná. A to i přesto, že podniky nacházející se stockholmském hlaváku neoplývají zrovna výjimečným geniem loci a spíše podtrhují šedivý pocit typizovaného, generického, tranzitního prostoru. V zásadě totiž lze vybírat z kavárny/bistra, McDonaldu drze apropriujícího secesní prostor (ano, jako v Budapešti), nebo „irského“ sportbaru. Poslední jmenované zařízení by v tomto ohledu ještě šlo vzít na milost a také se tak stalo, ale v rámci dodržení odpovídající chronologie návštěvy se k němu vracím až závěrem.
Gori: Stalinovy slzy
Ioseb Besarionis dze Džugašvili, řečený Stalin, se narodil 18. prosince 1878 v Gori. A to je asi tak jediná zajímavá věc, která se kdy v tomto městě udála. Dnes se o Gori říká, že je to tak nudné místo, že se tu můžete klidně procházet po hlavní třídě a ani vás nic nepřejede.
Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje
„Narmada, to je zvláštní řeka,“ vysvětluje mi Džótindra Singh, zatímco spolu kouříme čaras na ghátu. „Ganga, Jamuna, Gódávarí – ty všechny tečou na východ. Jenom Narmada, ta teče na západ,“ mocně potáhne a zahledí se do dálky. Tenhle původem džátský rolník z Harijány ví, o čem mluví. Sám obešel celou Narmadu od ústí až k prameni a po druhé straně zpátky. Cesta mu prý zabrala tři roky.
Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku
„Dva paisy, to byla tenkrát velká suma. Moje první vydělané peníze. Okamžitě jsem je utratil za čaj a omeletu v nádražní kantýně,“ vzpomíná na staré časy otec v románu Em and The Big Hoom od Jerryho Pinta. Z jeho dalšího vyprávění vyplývá, že do Bombaje musel přijet před rokem 1957, kdy byla indická měna převedena do desítkové soustavy. Na kterém nádraží tehdy nosil kufry, se už ale bohužel nedozvíme.
Continue reading “Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku”
Da Nang: Zklamané volské oko
Jeli jsme takhle z Da Nangu do Huế a rozhodli jsme se, ze lístek koupíme až na nádraží, protože 75 000 dongů (75 korun), za ktere to šlo koupit přes internet, se nám zdálo moc. Na nádraží nas hbitě odchytil týpek v drážní uniformě a začal nám nabízet onen lístek za 100 000, což jsme pochopitelně odmítli i přes jeho anglické „same same“. Bohužel u přepážky jsme se dozvěděli cenu 94 000. Smlouvání kupodivu nefungovalo, a navíc by to byly místenky různě po vlaku. Vrátili jsme se tedy k překupníkovi, kteremu jsme posléze začali říkat agent. Ten nám dokonce dopřál místenky v kupéčku, které bylo jen pro nás, takže to byl nakonec asi dobrý deal. A navíc nám ukázal místní nádražku.
Nové Dillí: Jak dlouho ještě?
Nádraží v Novém Dillí je pojem. Je to pravděpodobně první místo, kde po přejezdu z letiště a výstupu z letištního metra vkročíte do nepřikrášlené indické reality. A taky místo, kde se pravděpodobně stanete obětí nějakého švindlu. Rušná a rozlehlá stanice mezi Pahárgaňdžem a Adžmérskou bránou přitahuje šejdíře všeho druhu a skoro každý, kdo byl v Indii podveden, byl podveden právě tady.
Samtredia: Dvě dávky radosti
Když rapová dvojice Supercrooo pořádá v tracku Fotky z novin nábor talentů do porna, Dáda Patrasová je adept číslo jedna. Když v roce 2012 pořádal svůj nábor talentů do gruzínské politiky nejbohatší Gruzínec a Tonda Blaník zákulisní politiky Bidzina Ivanišvili, nechává lízat kameru zbožňovanému fotbalistovi Kachovi Kaladze. Po volbách ho za skvělou anální jízdu přečaruje na ministra energetiky a v roce 2018 se Kacha stává nejen hvězdičkou blýskavou instagramu, ale hlavně starostou hlavního města Tbilisi.