„Člověka vždycky potěší, že i v cizině najde stejné dementy jako doma,“ libuje si NP a nahlas se vysmívá paní s pejskem postávající na peróně. Kříženec patrně pudla a Dášeňky neuroticky poštěkává na vodící čáru pro nevidomé pozoruhodně zalámanou do pravých úhlů. „Tady normálně postavili bránu jenom proto, aby kolem ní mohli postavit zábradlí!“ podivuje se Jáňa. Ano, rakousko-uherský prostor i 102 let po zániku monarchie sdílí stejné úchylky, mezi něž patří také nesmyslné rekonstrukce nádražních nástupišť. Jediný rozdíl tkví v tom, že rakouské železniční zábradlí není modré, ale stříbrné.
Společných úchylek a zálib však mají Češi a Rakušané mnohem víc. Namátkou třeba čalouněné lavice, rustikální židle s podprdelníky nebo květiny z krepáku i papírmašé. Kdyby nám někdo řekl, že se nacházíme v cukrárně někde v Trhových Svinech, asi bychom neměli důvod mu nevěřit. Tohle je ale nádražka v Hermagoru – nejmenším rakouském okresním městě, v Česku známém též pod roztomilým slovinským jménem Šmohor.
Hospůdka s prozaickým názvem Bahnhofstüberl vypadá na první pohled nenápadně. Malý drážní domek působí vedle výpravní budovy skromně, naproti nákupnímu centru ještě skromněji. O to vyhlášenější však zřejmě bude její pověst, neboť podniku se zdálky vyhýbá i bílá vodící čára pro nevidomé. Ta je na čerstvě rekonstruovaném peróně vydlážděna do tak nestandardních obrazců, že má zřejmě osobám se zrakovým postižením simulovat poruchy rovnováhy, aniž by se musely dostat do podroušeného stavu.
Slabý zrak je však v Hermagoru ještě větším hendikepem než kdekoli jinde. Zahrádka na peróně čítá dva dlouhé stoly i pultík na stojáka, odkud můžete zasněně pozorovat vlaky jedoucí po trati z Villachu do Kötschachu (a přitom se pomalu dostávat do podroušeného stavu). Čelní stěnu interiéru pak zdobí nástěnný obraz někdy z časů starého mocnářství, který zachycuje pohled na nádražní budovu přímo z hospody. Nevíme, zda nádražka za císařpána už stála, jisté však je, že na zbytku nádraží se od té doby nezměnilo zhola nic. Pokud tedy nepočítáme zbrusu novou sadu chromovaného zábradlí.
Žádné turbuletní změny se zřejmě v nedávné době neodehrály ani v trubkách zdejší pípy, neboť jediné točené pivo počas naší návštěvy si dává pouze NP. „Přesně takhle rozlišíš štamgasta od náhodného návštěvníka. Když sedíš v nádražce celý den a vypiješ u toho šest piv, tak si taky dáš radši lahváče, protože jsou levnější,“ vysvětluje NP a myšlenkami utíká do nádražky v Přerově, která vždy měla této poptávce uzpůsobenu i širokou nabídku lahvového. Točenému Gösseru za 3,50 € však nelze nic vytknout, stejně jako Gulaschsuppe mit Semmel za 4 €, která je přímo výtečná.
Ale nejen Gösserem a gulášem živ je člověk. Kromě tak akorát dlouhého jídelního lístku na křídové tabuli nabízí nádražka také bohatý a pestrý doplňkový prodej. „U nás máme leda Méďu Pusíka, ale tolik časopisů o ponících jsem ještě v životě neviděla!“ jásá Jáňa. Třeba je její neobeznámenost jen následkem racionální rodičovské výchovy, ale dost možná tu vážně ve vzduchu visí cosi výjimečně duhového. Otázkou však zůstává, kdo tyto dětské časopisy kupuje, neboť všichni hosté vypadají, že své rodiny už několik let neviděli. Holohlavý pán u stolku hned vedle východu dokonce budí dojem, že už dlouho neviděl nic jiného než lahváče, cigarety a stírací losy. Do své vášně pro tento druh hazardu je pohroužen tak hluboko, až není zcela zřejmé, zda v pauzách mezi kouřením stírá, nebo v pauzách mezi stíráním kouří.
„Třeba to není host, ale zaměstnanec loterijní společnosti,“ uvažujeme nahlas. Co když muž s vizáží Lou Fanánka Hagena ve skutečnosti v nádražce hákuje osmičku, při níž má za úkol navnadit co nejvíce zákazníků ke koupi některého z tiketů? Pokud ano, jeho náročná práce záhy přináší svůj první plod. Při placení útraty neodoláme pokušení investovat také jedno euro do koupi produktu Brief Los, který je designován do podoby slunéčka sedmitečného. Snad aby uchvátil do spárů hazardních her i cílovku Médi Pusíka. Naše nadšení z vydařené grafiky však brzy střídá zklamání. Nejenže los není stírací, ale nerozumíme ani žádnému ze slov vytištěných uvnitř obálky. Tedy se dvěma výjimkami: nad čárovým kódem se mezi náhodným seskupením znaků vyjímají výrazy ZEHN a EURO.
„Das gewinnt, oder…?“ zkouší NP znovu své štěstí, tentokrát lámanou němčinou u baru. A znovu úspěšně. Za chvíli se již triumfálně vrací s desetieurovkou v dlani. Stírající pán nám naštěstí závidět nemůže, neboť před ním na stole mezitím vyrostla neprůhledná hradba z prázdných lahváčů. Nemůže tak sledovat ani naše dohady o tom, jak přesně s výhrou naložíme. Jestliže malé částky výhercům vyplácí přímo prodejce, znamená to, že na sebe přenáší i riziko provozování loterie a nádražka by tedy ve výsledku mohla na losech prodělat? To rozhodně nesmíme dopustit, a tak za utržené peníze kupujeme dalšího radlera a dvě gigantické zmrzliny nevalné chuti. Paní vedoucí je z toho všeho tak nadšená a rozrušená, že nám sice ochotně zapózuje pro účely fotografie, ale skoro na všech snímcích vychází rozmazaně.
„Tady mají čistší záchod než u kohokoli z nás doma!“ hodnotí stav sociálního zařízení Jáňa a na důkaz dává NPmu očichat umyté ruce. „Co to je?“ ptá se NP nedůvěřivě. „To je mýdlo, to jsi už dlouho necítil!“ zní správná odpověď. Za takových okolností ani moc nevadí, že zámek je stržený a v kabince se nezamknete. Kdo by se ale vůbec chtěl zamykat? Je půlka července, hermagorské nádraží sálá létem a z pily na protější straně kolejiště voní čerstvě nařezané dřevo. Na celou zahrádku zvoní smích paní vedoucí, z vlaku vystupují další štamgasti a přisedají na kus řeči. V Korutanech možná stále platí povinnost nosit v uzavřených prostorách roušku, ale nádražka je z obliga. Ta je totiž naše.
