Grand Kundonyon

Dílko honosící se tímto podivným názvem je dalším literárním zářezem bývalého zpěváka Jana Cézara, naposledy pokoušejícího své štěstí beletrizací televizních Četnických humoresek. Knihu mi věnoval k narozeninám Haimi a již u stolu na ni zavládly rozdílné názory. Pojďme se tedy na tento kontroverzní titul Hamleta českého popu podívat trochu blíže.

Úvodem malá omluva, že mi dílo o nějakých 200 stránkách zabralo skoro měsíc. S hrůzou jsem totiž zjistil, že se nedá číst nikde jinde než v noční tramvaji ve stavu totální otupělosti. Autor s tím ale zřejmě počítá, neboť uprostřed knihy povzbuzuje své čtenáře slovy:

Jak se zabíjí srdcem. To jste chtěli vědět, protože jste citliví. Neříkejte, že nejste. Jinak byste nedočetli až sem.

I zamáčkl jsem slzu a Cézarův opus dočetl. Nebyl to lehký boj. Román z prostředí pražského polosvěta devadesátých let plný až zbytečně konkrétních narážek, postav s velice originálními jmény, autorových morálních soudů a rádobyvtipných poznámek by se možná měl prodávat jen při předložení zbrojního pasu. K tomu přidejte jazyk plný metafor a přirovnání, nad kterými patrně autor přemýšlel každý den při ranní toaletě (asi největším záchvěvem kreativity je zde věta jen pouhé slovo nepotismus v něm ihned vyvolalo asociaci nepřirozeně vyholeného ženského podpaždí). Nakonec se blížíte k děsivému prozření, že Jan Cézar je zřejmě lepší zpěvák než literát.

Na knize je zajímavá ještě jedna věc, a to je obrovská kvalitativní nevyváženost jednotlivých kapitol. Zatímco části z prostředí podloudných kšeftů a postnormalizační popové scény má Honza Cézar evidentně odžité, u frivolnějších pasáží popisujících mezilidské vztahy se mi chtělo brečet. Erotické scény prokládané filosofováním ve stylu D. H. Lawrence jsou skutečnou lahůdkou pro masochisty a dají se ve zdraví přežít jen za neustálého prokládání studenou sprchou.

Zdání velkého díla určeného náročným čtenářům se Jan Cézar snaží navodit také zvláštním grafickým prvkem: poznámkami pod čarou. Jestliže v některých vědeckých publikacích se vyplatí číst pouze poznámkový aparát kvůli důležitým odkazům, zde to platí dvojnásob. Skrývají se v něm totiž ty největší perly. Například moudro, ze kterého pochopíte, proč to Honza v hudební branži nedotáhl dál než k Vizitce:

“Tady je míněna skupina Pink Floyd, jako největší lež rocku 20. století. Velcí jen svou nabubřelostí, hudebním obsahem však duševní naháči. Vytvářejí velké, rádoby symfonické plochy, ale ty plochy jsou tak zoufale prázdné, že vedle Smetany a Dvořáka zní jako Kočka leze dírou, pes oknem.”

Pan literát patrně nezaregistroval, která píseň oblažuje jeho uši ve Smetanově Vltavě, akorát přepsaná do mollové tóniny.

Na Cézarovi je fascinující ještě jedna věc, a to je jeho láska k francouzskému jazyku, který však pravděpodobně vůbec neovládá. Nezaznamenal jsem snad jediné slovíčko, které by bylo napsáno bezchybně. Zato se můžeme setkat s novotvary jako butique, cologne de eau, parlevois Jacques, a majitelé vietnamských stánků už jistě Honzovi posílají děkovné dopisy za nápad na kabelky Luis Voutton.

Největší bombu si ale autor nechal až na závěr, kde se všichni hrdinové potkávají na prezidentské recepci. Trošku mi to připomnělo Mistryho Křehkou rovnováhu, kde se taky osudy všech postav nakonec protnou v jednom velkém průseru. V Grand Kundonyonu však vstříc průseru kráčí sám autor, když v posledním odstavci přizná, že celý jeho opus je vlastně jen románem z červené knihovny. Takovou falešnou skromnost bych od Vás opravdu nečekal, Mistře.