Správný brak sděluje hlubší poselství o světě

Jako pozvánku na naši nejoblíbenější filmovou akci, Festival otrlého diváka, jsme pro vás letos přichystali něco zcela jedinečného. Místo nudného představení promítaných filmů se nám povedlo vyzpovídat experta ze všech nejpovolanějšího, muže, který braku zasvětil celý svůj život, skutečnou šedou eminenci béčkové kinematografie, gurua našeho pokleslého Kina 205… pana Masoxe Vegu! Chcete-li vědět, co se doopravdy skrývá pod slovem brak, čtěte dál!

Kde se ve vás vzala fascinace pokleslými filmovými žánry? Má to na svědomí kupříkladu nějaký prenatální zážitek?
Ne, to byl zcela vědomý dospělý zážitek. Ale samozřejmě mám i určité prenatální zážitky, protože první film, který jsem viděl v kině – pamatuji si to naprosto přesně, bylo to v roce 1995 – byl film Apollo 13. Tom Hanks v něm hraje kapitána havarující americké kosmické lodi a od té doby se to se mnou táhne. Ale za naprostý zlom považuji Růžové plameňáky od Johna Waterse. Tehdy jsem pochopil, že všechny ty věci, o kterých si kamarádi vypráví v hospodě jako o hrozné legraci, se dají skutečně natočit a může to být opravdu dobré. Od té doby si o von Trierovi a Godardovi myslím svoje. John Waters byl člověk, který mě k tomu všemu přivedl.

Zaujalo mě, že jste vzpomínku z roku 1995 označil za prenatální zážitek…
Chcete slyšet, na jakém filmu jsem byl potom? Nejdřív jsem viděl Apollo 13 a pak animovaného Méďu Béďu. Ale kdyby to bylo naopak a já nejprve zhlédl Méďu Béďu a poté Apollo 13, tak by se ze mě stal úplně jiný člověk.

Ano, byli bychom ochuzeni o mnohé klenoty, které jste pro nás objevil. Proč pro vás byli zlomovým zážitkem právě Růžoví plameňáci a ne nějaký film třeba od Tarantina… ?
Protože filmy od Tarantina jsou samoúčelné. Tarantino se baví tím, že do filmů umisťuje reference na brak, a pomrkává tím na znalce, kdežto John Waters, snad díky tomu, že je gay a že vyrostl na tradici 60. let, dokázal výborně propojit dva fenomény – obdiv k braku a odpor vůči mainstreamu. Hlavním poselstvím všech jeho filmů, ačkoliv jsou plné strašně špatně natočených prasáren a vtípků, je poselství o svobodě a nespoutanosti člověka. O tom, jak je třeba se bouřit proti konvencím a snažit se společnost kolem sebe měnit. Waters nám ve svých filmech říká, co všechno je ve světě kolem nás špatně a co bychom s tím měli dělat. A to je právě to dobré. Správný brak není jen samoúčelným brakem, samoúčelnou vyvražďovačkou zombíků, ale snaží se nám mimochodem sdělit nějaké hlubší poselství o světě, ve kterém žijeme, tak, jak to mainstream nedokáže.

Divine, osudová žena Masoxe Vegy

Který film od Johna Waterse byste doporučil naprostému laikovi vidět jako první?
Určitě bych začal takzvaným trashovým obdobím ze 70. let, které tvoří tři filmy – Růžoví plameňáci, tedy Pink Flamingos, Female Trouble a Desperate Living, který je podle mne obzvláště povedený. Metafora společnosti je zde dotažena do důsledků. Maloměšťácká ženuška se odstěhuje do městečka plného houmlesáků, kde se následně odehraje revoluce, svržení monarchů a podobně. Ale určitě můžete začít i snímky od jiných průkopníků žánru, třeba Russem Meyerem a jeho filmem Faster Pussycat! Kill! Kill!
Nedoporučil bych naopak filmy od Eda Wooda, alespoň pro brakové začátečníky. Jedná se totiž o kult, který se vytvořil ex-post. Vytvořili ho až lidé, kteří se v tomto žánru opravdu vyznali. Ty filmy jsou opravdu špatné i na brakové poměry a byly vyzdvihnuty až zpětně lidmi, kteří si libují v estetice bylo-to-tak-hrozný-až-to-bylo-dobrý-ale-pak-to-bylo-zase-špatný (pozn. red.: kdo uhodne, v jakém filmu byl poprvé zmíněn tento teorém, vyhrává gastronomické překvapení od pana Vegy).
Ale třeba takový Rambo I je výborný příklad dobrého braku, protože ačkoliv je to film, ve kterém svalnatý chlap tluče jiné svalnaté chlapy, tak v sobě zároveň nese hluboké poselství o americké společnosti té doby, a proto je potřeba se na něj dívat.

Co tedy je brak a co není? Jak mám poznat obyčejný nebo špatný mainstreamový film od dobrého braku? Jak vůbec poznat brak?
Já si to vykládám tak, že filmový brak je hlavně „žánrovka“ (detektivka, horor, sci-fi…) vytvářená s cílem zaujmout publikum jakkoliv pokleslými prostředky a bavit jej.

Máte v rámci brakové kinematografie nějaké obzvláštní libůstky?
Když vynechám obligátní japonskou kinematografii, tak mám rád filmy, které kombinují co nejvíce popkulturních fenoménů dohromady, tedy třeba trendyfilmy, ve kterých se objevili vampýři a vlkodlaci. Ale je to potřeba ještě více hrotit, zejména takhle zkombinovat třeba kovboje a ninje, jako kupříkladu ve filmu Bunraku. Kovbojové, ninjové, vampýři, upíři, zombíci, zednáři, to vše je prostě potřeba mít na jednom místě. A samozřejmě a hlavně jsou základem nacistické zombie. Nacistická zombie je totiž dokladem toho, jak společnost přemýšlí o nacismu. Je to zkrátka něco, co neustále vylézá z hlubin minulosti a dokud tomu neustřelíte hlavu, je to pořád živé. Proto i dnes nám toho mají nacistické zombie hodně co dát.

Jste také znám jako velký hudební fanoušek. Soustředíte se nějak zvlášť na filmovou hudbu nebo pro vás ve filmu není až tak důležitá?
Já chci hudbou žít, ne se v ní vyznat! Zamyslete se nad hudbou, kterou posloucháte. Dobrá hudba je pro mne taková, při které máte tendence tančit, i když vaříte polévku, a to na ty současné žhavé intelektuální kapely nejde. Nejde to na žádnou současnou žhavou intelektuální kapelu v jakékoliv době. To si prostě musíte pustit Blondie nebo AC/DC, jinak to nejde. Takže se nad tím zkuste zamýšlet i jinak než jen v kategoriích kýče, popu, umění, hodnot a podobně.

Šílenství i genialita v jednom… Momentka z přednášky Masoxe Vegy

Dalším vaším velkým koníčkem je Bollywood. Co byste k němu řekl laikům?
Bolywood je typickým příkladem rozdílu mezi západní a indickou kulturou, protože v západním smýšlení je muzikál pořád tak trochu kýč. Je to vlastně novodobá mutace operety, která upadla jako žánr a nahradil ji právě muzikál. Ale opereta i muzikál byly vždy něco pokleslého, něco určeného pro plytkou přízemní zábavu. Lidé, kteří operety nebo muzikály navštěvují, vždy předstírají, že to vlastně není nic dobrého, žádné umění, že je to jen taková jejich guilty pleasure.
Kdežto právě Bollywood je prostým vyjádřením nějakého pohledu na svět a na umění. Všechny ty taneční výstupy, zběsilosti a disko, které nám připadají poťouchle zábavné, lidem v Indii nejspíš přijdou jako naprosto normální a upřímná forma sdělení. A právě nad tím je potřeba zamyslet se v souvislosti s Bollywoodem. Když indický tvůrce dokáže svou vizi vyjádřit bollywoodským filmem, tak co má natočit český režisér, aby se trefil do obyčejného vkusu českého publika a aby to české publikum vzalo jako normální věc odpovídající jeho vnímání a rozhledu? Kameňák?

Co tedy Česko a brakový film?
Česko je na tom s brakem špatně. Většina českých snímků, které považujeme za brakové, třeba filmy Zdeňka Trošky, Marie Poledňákové a podobně, byla původně asi zamýšlené jako dobrá díla, která mají vydělat co nejvíce peněz a být co nejvíce úspěšná. Jejich autoři o nich nejspíš nepřemýšleli jako o braku. A to je ten problém, protože lidé, kteří točí Vetřelce versus Predátora XVII, ví, že to bude brak a nesnaží se předstírat, že vytváří nějaké honosné dílo. To už mění jejich přístup k věci, snaží se vyjít vstříc lidem a dávají do filmů věci, které tam brakové publikum chce. Nestydí se, že dělají trapný film a snaží se ho udělat co nejlépe. Kdežto u nás se každý snaží o něco hlubokého a lidsky moudrého, za co by dostal Českého lva. Zkrátka když chceme udělat dobrý brakový film, tak ho musíme točit jako brakový film a to u nás nikdo nedělá. Čestnými výjimkami jsou takové ojedinělosti jako Choking hazard nebo Upír z Feratu, ale takových je opravdu málo.

Nikdy jste neuvažoval, že byste sám také nějaké filmové dílo vytvořil?
To dílo už je ve výrobě. A bude hluboké, ale přece povrchní!

Jaký film z letošní nabídky Festivalu otrlého diváka byste našim čtenářům doporučil?
Hned v úterý byste měli vyrazit na Den otců, v pátek si nenechte ujít Muže bez rukou. Ale zajímala by mě i Gymkata. Kdo už na předchozích ročnících viděl všechny klenoty s El Santem, měl by přidat do sbírky i El Santa proti vrahovi z televize. Doporučuji ale občerstvit se před tím pár pivy na baru, Santova dobrodružství bývají zdlouhavá a spletitá.