Marné čekání na Nicholase?

Demonstrace za přijetí syrských uprchlíků, 18. 12., Úřad vlády, 16:00

V roce 1939 brázdila Atlantik loď St. Louis, která opustila Hamburk v květnu toho roku. Na její palubě bylo 960 Židů, kteří doufali, že se jim podaří uprchnout před nacisty. Jejich cílem byla Kuba, kde jim nebylo dovoleno přistát, ačkoli měli platná víza. Stejná situace se opakovala u břehů Spojených států i Kanady, St. Louis se tak musela vrátit zpět do Evropy. Několik stovek pasažérů pak holocaust nepřežilo…


Pasažéři ze St. Louis, zde evidentně ještě plní naděje. Mnoho z nich ale šanci nedostalo.

Jste dojatí? A také trochu rozčílení? Copak byli lidé tehdy slepí a tak krutí, že odmítali pomoc těm, kteří ji evidentně potřebovali? Podobné pocity určitě zažíváte, když v televizi slzíte při oceňování Nicholase Wintona. Jaktože se tehdy nenašlo více takových? Co se to se společností stalo?!

A teď další dotaz: víte, že za prvních devět měsíců tohoto roku se při snaze dostat do Evropy utopilo ve Středozemním moři minimálně kolem 2 500 lidí? Že Česká republika vyhoví jen minimálnímu počtu žadatelů o azyl, a to i ze zemí, kde dochází k masivnímu porušování lidských práv? Tušili jste, že tábory pro imigranty v jižní Evropě si nezdají se skutečnými lágry, a že když už uprchlíci přežijí cestu, pobyt v těchto zařízeních na demokratické evropské půdě je v lepším případě útrpným přežíváním? Věděli jste, že například konflikt v Sýrii má na svědomí již přes 200 000 obětí a český stát zatím nepřijal z válkou zmítané země žádné uprchlíky? Jste z toho také dojatí a rozčílení? Ne? Jak to, kde vidíte rozdíl?

Přirovnání k holocaustu je snad poněkud laciné, otřepané a kýčovité. Ale možná tak pro nás. Pro někoho, kdo se snaží zachránit si život, už tolik ne. Holocaust je totiž vhodným referenčním bodem – všeobecně známé, kanonizované utrpení, které si dokážeme tak nějak představit a vztáhnout se k němu (s realitou samozřejmě tyto představy nemají nic společného, něco takového skutečně pochopit nebo prožít nelze) a které je jednoznačně celou společností odsuzováno, tedy aspoň teoreticky. Praxe ale bývá často jiná. Jsme znechuceni a otřeseni genocidou, ale jen když se nás vlastně až tak moc netýká. Stejně jako ty tisíce mrtvých na našich hranicích.

Náš lidskoprávní kontext vůbec krásně vystihuje slovo pokrytectví. A to jak na osobní rovině, tak na té oficiální – žijeme ve společnosti, která tvrdí, že lidská práva jsou svatá, ale i představitelé naší zahraniční politiky v podstatě bezostyšně říkají, že jen některá a jen pro někoho. Těžko pak očekávat v běžném životě něco jiného, když nám takřka chybí vzory, které by tvrdily opak. Obehrané Já nejsem rasist(k)a, ale cikány nesnáším! tak v poslední době stále častěji doplňuje Já uznávám všechny rasy a kultury, ale islám je nebezpečný náboženství, totalitní systém, nemá v demokratický společnosti místo, muslimové se nikdy nepřizpůsobí, nemají tady co dělat, ať táhnou, ať si tam pochcípaj…

Samé ale, ale, ale… Lidská práva jsou ovšem ze své podstaty nedělitelná, platí za každých okolností a pro všechny*. Pokud z nich někoho vydělíme, je to jejich zásadním popřením. Pokud je dopřáváme jen někomu, již v tu chvíli jsme je přestali dodržovat, žádné výjimky v tomto případě neexistují! Koncept lidských práv považujeme za nosný pilíř evropské společnosti, ba se na jeho základě povyšujeme nad ostatní kultury a označujeme je za barbarské právě proto, že „naše lidská práva“ nedodržují. Na druhou stranu s lehkým svědomím řekneme, že například muslimové nemají právo vyznávat svou víru nebo neposkytneme pomoc zraněným dětem, protože jsou z „jiného kulturního okruhu“?!

Přitom právě pomoc slabším a trpícím je přímo úhelným kamenem toho, co nazýváme tím velkohubým pojmem lidství. Podat pomocnou ruku tomu, kdo ji potřebuje, je něco, přes co nejede vlak, něco, co by mělo být nadřazené zákonům, zvykům apod. A nemusíme ani mluvit o nějakých konceptech, je to věc základního lidského soucitu. Proto si nedokážu představit žádný argument, který by měl zabránit přijetí toho mála syrských uprchlíků, o které byl náš stát požádán. Přijde mi to jako něco tak samozřejmého, že nechápu, proč by se o tom měla vést nějaká sáhodlouhá debata, neřku-li vypisovat referendum.

Záchrana pár desítek nebo stovek lidí jistě nic nezmění. Evropa, potažmo celý západní svět, musí především změnit svou azylovou a migrační politiku, ale jedná se aspoň o malou pomoc konkrétním lidem, kteří by možná jinak neměli šanci. Nesouhlasíte? To samozřejmě můžete, ale pak mi netvrďte, že vám záleží na lidských právech, svobodě a demokracii a nehořekujte mi nad Tibetem, Osvětimí nebo bolševickými lágry. Lidský práva máte totiž evidentně u prdele.

* A tím zrovna nemyslím právo na nedotknutelnost majetku za každou cenu, aby mě někdo hned nezačal chytat za slovo.