Exponát smrti

Docela si dovedu představit, jak někdy před pětatřiceti lety seděl nějaký koumák z vydavatelství Magnet nad rukopisem Exponátu smrti a přemýšlel, co by tak o něm mohl napsat na obálku knihy. Jenom krátký sloupek, který nastíní, o co jde, co všechno vás může zaujmout a na co byste se měli připravit. Jenže když Exponát smrti dočetl, mu bylo hned jasné, že k tomu se prostě nic moc dodat nedá. Nenapsal nic.

Když si zadáte Exponát smrti do Google, zjistíte, že o něm snad nikdy nikdo nic nenapsal, jedině v pražské městské knihovně najdete v katalogovém lístku tohle:

„Kriminální román se odehrává v 60. letech na brněnském veletrhu, kde je nutno počítat s činností západních špionážních agentur.
Pracovníci bezpečnosti jsou upozorněni na zájem západních rozvědek o jeden z exponátů, zdokonalené optické zařízení pro lékařské účely, které by bylo možné po malých úpravách vojensky využít. Snahu zcizit dokumentaci k tomuto vynálezu budou mít obě špionážní agentury, ale po zásahu bezpečnosti, bude vynález sloužit svému původnímu účelu a vracet lidem zdraví.“

Pro účely katalogového lístku v knihovně tenhle popis pravděpodobně stačil, jenže než ho stihnete dočíst, usnete nudou. Pro mě je Exponát smrti něčím, co začalo, když špionážní román pozval na rande detektivku, vyrazili si do lesíka nasbírat houby, zjistili oblíbené recepty svých známých a po důkladné konzultaci o kvalitě pochutin celého světa si uvařili vydatnou večeři o šesti chodech, k ní popili dobrého vína (nejlépe mladého burčáku), dlouze se na sebe zahleděli a bylo jim jasné, že i když se na každém z nich najdou nějaké mouchy, jsou přece jen ryzími charaktery a vlastně se mají rádi. Vyprávět dál tenhle příběh by bylo zbytečné, víme jak tohle končívá…

Nebudu tvrdit, že když si nepřečtete Exponát smrti, jako byste nebyli. Ale jakmile vám vstoupí do života, dlouho se ho nebudete moci zbavit, protože něco takového dnes opravdu každý den neuvidíte. Co se mě týká, je to tak dobře.

——————————-
Několik úryvků z knihy:

Dnes mu vrtkavá štěstěna přeje. Herečka, co lepšího mohl chtít?

„Je, tahle voní po anýzu.“
„Správně, to je pečárka.“
„Gordone, potěšil jsi mě. Kdo rozumí houbám, má rád přírodu. Kdo má rád přírodu, má i dobrý charakter.“

Inženýr vzdor svým zásadám dopíjel druhé pivo.

Vybíral jsem podle zásady, že co dal pámbu ženě na kráse, to jí chybí v hlavě.

Vyžívá se v provokacích čistě ženského charakteru a ostřílení hoši za ní běhají jako pejsci.

„Vyberte něco sám, Juli, vy se tu už vyznáte.“
„Pravda, jezdím sem už čtvrtý rok. Co byste říkala telecím medailonkům, karamelové palačince a zmrzlinovému poháru?“
„Výborně, ale před palačinkou nějaký sýr a ovoce.“

Craft pozoroval svou společnici. Měla nádhernou, zdravou pleť, postavu ženy, která si nemusí dělat starosti s dietou, přirozenou pózu šlechtičny a neuvěřitelně velké, teple hnědé oči.

„Vy také vaříte?“
„Ano, velmi rád. To víte, strávím hodně času na cestách a jsou země, kde bych umřel hlady. Češi mají dobrou kuchyni, snad jen ryby jedí málo, ale třeba na Balkáně, to bych vám nepřál. Pravda, ve městech dostanete všchno. Když ale člověk musí do továren na venkov, kde vám denně nabízejí skopové, pak raději sáhnu po konzervě a jejich zelenině.“
„My Angličané proti skopovému nic nemáme.“
„Znám anglické skopové, dá se jíst. Kdybyste však ochutnala zdejší domácí uzené a selské víno, nejlépe ve sklepě, to je pochoutka.“
„Slyšela jsem o zdejším víně. Pozvete mě někam?“
„Víte, že každé vaše přání je předem splněno.“

Některé české návštěvníky rozpoznal na první pohled. Lišili se od cizinců. Kdyby však měl Stevens konkretizovat v čem vidí rozdíl, sotva by byl odpověděl hned. Prostě lišili se. Zahraniční vystavovatelé, hlavně ti mladší, se chovali nevázaně, byli hluční, mnozí dost podnapilí. Oblečení se různilo podle společenského stavu. Většinou se tu bavili střední úředníci, kteří měli dost na to, aby obden nebo i denně trávili večery v podobných podnicích, ne však už na to, aby jim jejich šatník dovoloval vhodné obleky pro různé situace. Byli tu v šatech, ve kterých se celý den pachtili na veletrhu. Craft a jemu podobní se lišili od průměru. Také Češi, ač střihy jejich obleků, barva košil, fádnější kravaty i doplňky prozrazovaly tuzemský trh, byli oblečeni vkusněji a příhodněji. Nebyla to však ona sváteční naškrobenost, jakou vídal i doma v Anglii. Musel přiznat, že většina zdejších lidí vypadá dobře, spokojeně a zachovává si příslovečnou národní hrdost.

„Barmane, citron je nahořklý. Používáte zřejmě ovoce dezinfikované, ale v tom případě musíte pořádně umýt slupku. Váš nápoj nestojí za nic. Platím,“ vytáhl peněženku.

„Zvykla jsem si, že mě svlékají očima, hledají příležitost, jak se mě dotknout, vymýšlejí si věčně se opakující záminky, jak být se mnou o samotě. Už mě to děsí, někdy bych chtěla být docela průměrná holka s průměrnými starostmi, pihatá nebo rezavá, ale jen mít pokoj od všech chlípností, prostě normálně se zamilovat do někoho, kdo nevidí jen moje nohy, poprsí, zadek a vím já co ještě.“

„Výborně, nějaký kvas, či co to je?“
„Burčák, nevím, jak se to řekne německy. Mladé víno. Určitě svého přítele uctíte. Ve džbánu jsou tři litry, ale sotva je vypijete. nejlepší prostředek na pročištění střev, jaký znám,“
žertoval a vrátil džbán do spíže.

Když dojedla poslední nakládanou václavku, spokojeně si oddychla a protáhla se.

Vladimír Fiala: Exponát smrti. Naše vojsko, Praha 1975.

4 Replies to “Exponát smrti”

  1. Nedávno jsem viděla podobný graf, který znázorňoval přátelské a majetkové poměry mezi členy klikací politické strany… Grafy jsou téměř zaměnitelné.

  2. Exponát smrti je konečně digitalizován! Zájemci o tento literární skvost nechť se hlásí u knjaze Miloše. knjaz tečka milos zavináč vagus tečka cz

Comments are closed.