Zdá se, že nádražky zkouší různé triky, jak uspokojit nejen místní klientelu, ale nabídnout i standard pro ty ostatní. Na jeden takový experiment je možné narazit v nádražní restauraci ve Veselí nad Lužnicí.
Další setkání do míst, kde se kultura piva kříží s kolejemi, nás vede na Vyspělý jih Čech. V nevelkém ani ne desetitisícovém městečku se potkávají nejen řeky Lužnice a Nežárka, ale i dvě tratě, z nichž jedna se může honosit titulem magistrály Praha—Budějice. Usuzuji tak z toho, že v místní nádražní restauračce je možné nalézt lidi různého původu: od střední třídy, která si spletla výstupní stanici a vystoupila o něco dříve, než bylo žádané, po typické dojížděče šichty z modré armády. Nebo jak si jinak vysvětlit rozdělení nádražky na dvě kontrastně úplně odlišné půlky?
První půlka, ta blíž ke dveřím, si nic nezadá s klasickou maloměstskou nalejvárnou. Fekální ubrusy Gambrinus, hrací automaty, na zdech nafasované kalendáře z pivovarů z let blíže neidentifikovatelných, výčep poblíž… Zato v zadní části, budeme jí říkat třeba zadní půlka, jako by se výčepní snažili neopomenout i zbývající klientelu, které polité a neprané ubrusy příliš nevoní. Proto se zde blýskají krásně žluťoučké ubrusy Pardál, na nich slánky, pepřenky a dokonce i připravené talíře s ubrouskem. Na první pohled trochu šok. Chvíli si nejste jisti, zda se jedná o stejný podnik, či zda jste neprošli Hvězdnou branou do jiné restaurace. Vše podtrhuje nápis „zákaz kouření“, abyste si byli jisti, že je o vás dobře postaráno. Je to ale jen taková hra, protože když se otočíte pohledem na druhou část, tak tenhle fígl nezbaštíte. Stále mi například nejde hlavou, jak chtějí zadržet kouř produkovaný z cigaret, aby neprošel z přední půlky do zadní? Žádné dveře ani plachta, prostě se jedná o jedinou místnost rozdělenou na dvě části. Ale čert to vem, detaily jdou stranou a v Brně v Depu to mají nedomyšlené stejně.
Aby se naše hypotéza dvojího metru potvrdila, stačí se podívat na nabídku piv. Pro návštěvníky prvé půlky je tu standardní nepivo Géčko, ale pro ostatní i Budvárek 12° za solidních 27,- nebo Pardál za krásných 18,-. Kolega koštující Budvar s gothajem se tváří spokojeně. Já dávám přednost Kofole (0,4 l za dvacku) a tláče za třiatřicet. Tlačenka mě teda moc nezaujala, ale z klasických hospodských pokrmů měli ještě utopence, který byl hodnocen kladně. Možná měli i něco teplého, kuchyně se zdála funkční, avšak přestup volal a nedával čas nazbyt.
Ve výsledku celkový dojem nádražky vyznívá lehce schizofrenně. Z jedné strany normální restauračka, z druhé typický pajzl. Pokud však zvolíte správnou půlku, klady převáží, ceny jsou vlídné a jídlo chutné. Záchod jsem ale raději nezkoušel. Co by tomu asi řekly mé půlky?
Atmosféra: * * *
Pivo: * * * *
Jídlo: * * * *
Obsluha: * * *
Hajzlíky: nehodnoceno
Úvodní obrázek napovídá, jak je to tentokrát s fotkama. Ale aspoň k němu můžeme vztáhnout soutěžní otázku. Večerníček, z něhož ilustrace pochází, se odehrává právě ve Veselí. Jak se tento seriál jmenuje?
AKTUALIZACE 27. 7. 2011: Do Veselí konečně zavítal i náš fotograf, takže fotky přeci jen jsou. Ale neměl moc času na přestup, takže interiéry budou až zase příště.
A nepřišlo autorovi, že byla Kofola ředěná, případně to vůbec nebyla Kofola? Mně před několika týdny ano… Možná to bylo proto, že jsem seděl v přední části, což by vysvětlovalo i to, proč nás servírka okázale delší dobu přehlížela, ale ředěná Kofola ani u týpků v modrácích snad neuspěje 🙂