Valašské Meziříčí: Nádražkové Deuteronomium

„Člověka to trochu rozhodí, když se na něj z řeky začne sápat jakási postava a vydává u toho nesrozumitelné zvuky,“ popisuje mi Flaška svůj první kontakt s městem Žerotínů a Dezy. S rodákem z megalopole, kde v rybníce vesele hajlují mrtvoly, však taková informace otřást nemůže.

Valašské Meziříčí sice nejvíce proslavila Mňága a Žďorp, jeho životní realitu však ve svých textech mnohem lépe zachytila jiná hudební skupina – alkorapová úderka Elektrïck Mann. A jelikož jejich frontman Ice-B v listopadu umřel a nádražku v říjnu zavřeli, dočkáte se místo skutečné recenze jen pár vzpomínek na jarní návštěvu. Valašskomeziříčská nádražka totiž měla, na rozdíl od Jožo Ráže, vlastní tvář.

„My jsme Valaši, jedna rodina,“ ozývá se z ampliónů nad nádražím, které visí zavěšené v jakémsi podivném meziprostoru mezi masokombinátem Krásno a hotelem Apollo. Noha nohu mine, ale mina nohu ne. Je mi blbě, klepu kosu a bolí mě záda, jako kdybych byl včera zas na piku. Nejlepší příležitost posilnit se v podniku s honosným názvem Pivnice ČD, než se vydám na orientační běh Valmez–Brno–houby a zpět. Dám si pár piv a budu na tom jako dřív.

Nádražka ve Valmezu je zajímavá především tím, že je to jedna z mála zachovaných dvojnádražek v Česku, jaké jsme dříve mohli vidět třeba v Kolíně, Kralupech nebo Přerově. Vpravo se sice nachází bistro s jahodovými koláčky a pizzou plnou oregána, ale já pochopitelně mířím do rozlehlejší pivnice vlevo s férovou otevíračkou 5:30–18:30 a točeným Braníkem. Protože všechno, co je od Bé, je dobré. Bé jako bír, bír tajm iz hír. Proč ale v nádražce nevidím flašku na flašce? Myslím že to vím, všude enem dým. Chvíli mi taky trvá, než si všimnu, že sál s vysokým stropem a pergolou nad výčepem je samoobslužný. Kombinace braník–režná–smažák je ale jasná volba. Když chceš kurva hamburger, tak si dej kurva párek.

„A chceš to se šunkou anebo bez?“ ptá se paní za barem, zatímco s nonšalantní obratností nalévá režnou z půlmetrové výšky. „Šak on je tento… vegetarián!“ ozývá se párek čundráků, u nichž se tuto neděli zjevně nejedná o první režnou. „Šak ono je to jedno, to je za stejné peníze, né?“ kontroluju koutkem oka ceník, protože nevím, co je to nekrofil a nevím, co je to pedofil. „Ale zase bys tam měl míň syra. To si nevybereš,“ dává mi zkušená výčepní sadu jak od Saddáma a okamžitě se kvalifikuje jako ženský ekvivalent Sivého čtveráka.

„Tož kolik, asi 72, ne?“ zamýšlí se žena za pultem, když dojde na placení. „Kurňa, já nemám žádné péro,“ hořekuje poté, co zjistí, že k objednávce patří i pivo za 22 a režná za tutéž částku. „To já nemám péro už celý víkend,“ vtipkuje zastřeným hlasem úleťák, feťák a bufeťák odvedle. Odevzdávám patřičný obnos i s náležitým dýškem, usedám k ubrusu, co má barvu jak hajný a husté dizajny, a pokouším se připojit na wifinu. Když na mě ale vyskočí obrazovka čerpací stanice s názvem Numeri, radši se začnu věnovat odpoledním telenovelám a přemýšlení nad principem klystýru a nádražkovým Deuteronomiem.

„Kde je ten s tím syrem?“ přerývá náhle mou kontemplaci hlas od výčepu. „No vidíš, já už bych tě nepoznala!“ raduje se hospodská, když mě konečně objeví mezi čtyřmi dalšími dýlery a taky humusáky, kteří v rozlehlé nádražce vysedávají. Do odjezdu mého vlaku zbývá posledních pár minut, tak do sebe rychle nahážu horu sýru k číru, k čízu a k bíru, naposled se loučím a vyrážím do Kroměříže, abych to měl kurva do léčebny blíže.

Teprve po návratu do Prahy zjistím, že za svou nevolnost nevděčím prostředí fakt v piči, ale že všechny neduhy jsou jen důsledkem konzumace tekutiny z dejvického vodovodního řádu. Chemie z Dezy je v tom tentokrát nevinně.

Je jasné, že dvojnádražka byla krásnější a chytřejší a cokoliv přijde po ní, bude silnější, ale hloupější. Nadržení na novou nádražku jsme ale stejně.