Rambukkana: Flákni mu tou židlí o hřbet!

Nebýt nedalekých sloních útulků, byla by Rambukkana jen další šrílanskou vsí, kterou bez většího zájmu projedete na cestě vlakem z Colomba do Kandy. Jenže protože si kousek odsud za na místní poměry nehorázné prachy hrají mahútové s hákem v ruce na ochránce chobotnatců, vystupuje na zdejším útulném nádraží značné množství cestujících. A o ty je potřeba se postarat.

Dominantou rambukkanské stanice je bezpochyby zastřešená dřevěná lávka přes kolejiště. Toho, kdo je na Cejlonu sotva pár hodin, možná ještě upoutá masivní socha Buddhy u okýnka s klasickými kartónovými jízdenkami. Moji pozornost ale strhává cedule na prvním perónu. CANTEEN – hlásá honosně. Zkušenosti z Indie, ke kterým se ještě dostanu, mi velí zařadit zpátečku. Zvědavost je ale silnější. Připadám si jako na lovu něčeho exotického. Nejdřív se opatrně přibližuju a obhlížím terén. Kantýna se nachází v domečku sousedícím s hlavní budovou. Kromě zmíněné cedule provozovatelé nijak k náštěvě nelákají – žadné pivo, limo, čaj, rum, bum. Natož pak poutač nadnárodních limonádníků. O zákaznicky orientovaném přístupu však svědčí doplňkové hladové okénko na nástupišti směr Kandy, které je ve chvíli, kdy vlak přirazí do stanice, hojně využíváno.

Terén je tedy zrekognoskován a nezbývá než vkročit. Těžko říct, co by mohlo vzbudit větší pozornost než váhavý skoro dvoumetrový světlovlasý běloch ve šrílanské nádražce. Pětičlenné osazenstvo moje entrée každopádně ignoruje. Hlavy totiž všichni bez výjimky mají vykroucené k televizi pod stropem. Že by kriket? Kam mě vede slepá vášeň! Na obrazovce běží wrestling. Proplížím se kolem jediného stolu k pultu a dumám, co bych si tak koupil. Jídlo to nebude. Po zkušenostech z Indie, kde jsem mohl víc recenzovat záchody než nádražky, se železniční stravě v této části světa preventivně vyhýbám. Takže samósa i sušené nudle s medem mě nechávají chladným. Nakonec vzhledem k mírné ospalosti volím konzervativní kafe, což se ukazuje jako problém, protože strejc za pultem absolutně netuší, co chci, když mu dokola opakuji v různých variacích výslovnosti slovo coffee. Už to hodlám vzdát a spokojit se s čajem, když na pomoc přichází jeden z mladších zákazníků a pomáhá s překladem. Hospodský křikne na starou a kasíruje mě o 25 rupií. Tedy asi čtyři koruny.

Manželka po chvíli kafíčko přináší a neví, jestli se má věnovat nečekanému návštěvníkovi, nebo dění v bedně pod stropem. Takže kombinuje obojí a snaží se ve mě vzbudit zájem o souboj naolejovaných bezkrků předstírajících rvačku. Když jeden z nich dostane židlí přes hřbet, nahodí výraz plný nepochopení, jak to mohl přežít. Uvažuju, že jí řeknu, že to je jen divadlo, ale nechci ji připravit o to zanícení. Radši pozoruji ještěrku na stěně a pouštím se do degustace servírované kávy. Tenhle tureček by teda postavil na nohy i hada. A diabetika by naopak zabil, protože je dochucen asi tak naběračkou cukru. Vzhledem k vedru se po pár hltech rosím jak oči ochránce přírody při návštěvě zmíněných sloninců, nicméně za povzbuzování majitelky šálek klopím do sebe (nebo spíš fandila tomu svalnatému orangutanovi v televizi?) a jdu vychladnout na perón, jestli to v místním podnebí vůbec jde. Očekávaný test místních nádražních latrín nakonec nepřichází. Takže jen z doslechu: díra a kýbl. Za to ty ve vlaku byly i se švábem.

Zhaly