„Bhópál ve dne? To by byl dobrý název pro něco. A Bhópál v dešti ještě lepší,“ píše mi Betla. Sice zatím nevíme, co by se tak mohlo jmenovat, ale obě potenciální jména nás napadají, když podávám hlášení, že stepuju před bhópálskou nádražkou a odhodlávám se ke vstupu. Venku poprchá a vevnitř je mlha. Ne kvůli vzdušné vlhkosti, ale protože kuchař to nějak přehnal s flambováním. Jako třetí varianta se tedy nabízí Bhópál on fire. Jde se dovnitř.
Také zážitky z cesty do Bhópálu patří k těm zajímavějším. Sedadlo se mnou sdílí koordinátor projektu sociálního bydlení (když to jde v Indii, proč by to nemělo jít i u nás?), který se právě vrací z evaluační schůzky zpátky domů do Púny. Cesta mu prý zabere dva dny, což není žádná sranda, zvlášť když musí celou dobu hlídat svých osm příjemců pomoci, kteří umí jen maráthsky, neustále cirkulují po vagónu a chtějí se se mnou fotit. Když se v Bhópálu rozloučíme a popřeju novému kamarádovi šťastnou cestu, zbývají do odjezdu mého vlaku téměř čtyři hodiny. O jejich náplni mám jasno: sednu do nádražky, připojím se k nádražní wifině a doženu všechny pracovní resty.
Bhópálská nádražka je umístěna tradičně: ve staniční budově směrem k prvnímu nástupišti. Je osazena i veskrze tradiční výzdobou, tedy fotografiemi starých mašinek. A hned u vchodu se holedbá, že zde nabízené jídlo je životu a zdraví bezpečné, což, jak víme z historie, v Bhópálu nemusí být úplně zvykem. Jeden zdravý a lehký pokrm už jsem dnes měl a srdce touží po něčem řádně prosmaženém, takže volím čhólé bhatúré za 68 rupií. Jsem prostě z Dillí, no. Vypadá to však, že indický pokrm volím jako jeden z mála: Chlapík s mokasínami a obrovským rádžpútským knírem olizuje zmrzlinu, zatímco místní hipster tlačí hamburger, zapíjí to Thums Upem, a nakonec asi deset minut hraje střílečku na mobilu.
Pravda, se svým mlácením do laptopu asi nemám mládenci naproti co vyčítat. Pracuju ale svědomitě a po chvíli zatoužím odměnit se za své úsilí nějakou sladkostí. Něco mi říká, že v rodinné restauraci na patře by třeba mohli mít bohatý výběr zákusků. Ale to něco mi to říká špatně. Velkorysá horní galerie zeje prázdnotou, toho času se v ní vyskytuje pouze pokladník. Svou pozici navíc přibíhá zaujmout teprve ve chvíli, kdy na schodech zaslechne moje kroky. Jestliže jsem tedy v minulé recenzi přemítal, jak to asi může v bhópálské rodinné jídelně vypadat ve dne, odpověď je, že nijak.
Zajímavé je, že dolní restaurace je sice skoro řádově menší a nádobí se podle všeho myje v umyvadle, přesto se sem jakýmsi záhadným způsobem vměstná skoro desítka zaměstnanců. Všichni přitom neustále procházejí tajemnými dveřmi vedle umyvadla, které snad nemůžou vést vůbec nikam. Moje úvahy nad optikou a perspektivou náhle přerušuje chlapík s hygienickou igelitovou čepičkou na hlavě, jenž z tohoto kamrlíku vybíhá a společně s dalším kolegou začne zuřivě leštit pojízdný pultík odstavený v protějším rohu. Důvod jejich spěchu se mi vyjeví hned vzápětí: na první kolej má přijet vlak. Za chvíli už tedy oba s vozíkem, teď již vrchovatě naloženým smaženkami, probíhají skrz celou nádražku, zatímco jim třetí zřízenec odhazuje stoly a židle z cesty.
Najednou slyším praskat oheň. A když se otočím doleva, najednou ho i vidím. Hoří snad?!? Ale kdeže, to jen létají jiskry z pece na chleba. Lehčí schíza se však přeci jen rozjíždí ve chvíli, kdy nádražkou prohopsá olysalý potkan. Když se po něm kradmo ohlédnu, všimnu si, že se u vedlejšího stolu scházejí snad všichni zaměstnanci nádražky včetně vedoucího. Pocit obklíčení přesilou ve mně vzbuzuje čím dál silnější přesvědčení, že bych si měl asi ještě něco přidat. Vydávám se tedy v pultíku, abych konečně po těch letech okusil šmetrdól, který se na mě v Bhópálu usmívá už od roku 2008. V čokoládě polomáčená trubička zvíci dvaceti centimetrů přijde na 24 rupií, a co vám budu povídat, umělé je na ní snad všechno s výjimkou těsta, a to ještě možná. V kombinaci s tradičně slabým kafem za 15 rupií kandiduje na provar dne.
Jinak ovšem nádražce nic zásadního vytknout nemohu. A teď pozor, v Bhópálu je nádražka ještě jedna. Menší, stísněnější, omšelejší, a jmenuje se Aarkayzz. Na její podrobnější recenzi bohužel není čas, neboť do ní přicházím poněkud nevhod v době příprav večeří pro cestující na palubě rychlíků. Nikdo si mě tedy nevšímá a všichni zaměstnanci zběsile pobíhají mezi desítkami hotových jídel zapečetěných v umělohmotných tácech. Nechci si zbytečně kazit náladu, a tak se vracím zpět do první nádražky a posílám tam dósu za 76 rupií. Sice není nijak skvělá, ale zato mě příjemně překvapuje, že cena na účtence zůstává stejná jako na tabuli – ano, místní provozovatel došel už tak daleko, že uvádí ceny rovnou s daní. Nakonec tedy odjíždím vcelku spokojen s pocitem, že v Bhópálu může být fajn, i když zrovna prší a z nádražky stoupá dým. Pokud vám tedy zrovna na protější straně kolejiště nevybuchne chemička.
