Nausea naučila Dalibora housti
Toho času, kdy se lámal červenec a srpen, Uherské Hradiště už po 43. opanovaly filmuchtivé proudy více či méně zapálených diváků. Horké léto a večerní posezení u borovičky však zvládlo unavit i kritickou filmovou sekci a komfort i dobré filmové bytí a bydlo jí začlo být málo.
Continue reading “Staré Město u Uherského Hradiště: Závan horkého léta”
Jako harvestor zapříčinil zánik trampské osady Zlaté dno, tak pilný developer určuje budoucí tvář Masarykova nádraží a důsledně smazává útulné a poetické, i když špinavé a zašlé, stopy zákoutí a institucí s pestrou historií. Zánik Bistra Flip jsme oplakávali dlouho a teď nás už nadosmrti budou pronásledovat výčitky typu „Neměl jsem ho zanedbávat a měl jsem do Flipu chodit častěji, třeba by to pomohlo, třeba by ještě žil.“ Čas otupil i nevrlé vystupování nekompromisních žen za výčepem či pultem. Naopak nostalgie ztraceného přidala na gastro kvalitách dva dny staré, olejem nasáklé topinky dosahující neobyčejného stupně tvrdosti – do ní se jako do proustovské madlenky vtisklo kouřem nasáklé klubko dojmů a vzpomínek.
Řevnice prý mají zámeček. Nikdy jsem si ho ale nevšiml, ač mi město ani jeho okolí není zrovna cizí. Důvod je nabíledni. Když pominu místní kulturní událost roku, a to festivní, kotlíkářskou Portu konající se v lesním divadle, dostaneme se k zásadní řevnické dominantě, Hotelu Grand.
Continue reading “Řevnice: Píšeme Grandhotel, čteme nádražka”
Výjimečně vím přesně, kdy k mé návštěvě Margecan došlo. Bylo to 17. září 2016. Vím to ale jen díky e-jízdence, kterou jsem vylovil ve virtuální propasti mého mailu. Informace je to nicméně spíše nedůležitá, podstatné je, že má osamělá, byť spanilá pouť do Košic mě zavedla i do vesnice Margecany.
O hejnické nádražce jsem se doslechl při návštěvě libereckého kraje od moudrých příbuzných Báry, a to dokonce jako o fungujícím, milém zařízení. Zimní výprava do příhraničního Bílého Potoka se tak nemohla obejít bez zastavení na hejnickém nádraží. První návštěva Hejnic však nevedla k pozitivnímu nálezu. Nádražka se tu sice nacházela a jevila i známky nedávného života, ale skrz potemnělá okna jsme viděli jen obrácené židle a pracovní nářadí, ač dle rozpisu mělo být otevřeno. Nuže, snad jen rekonstrukce, řekli jsme si a uložili si Hejnice do paměti jako destinaci, která ještě není úplně hotová.
Doba večeře už spíše minula a po návštěvě jedné restaurace ani nemusel být důvod hledat další stravu, ale v tu chvíli mi na mysl opět přišel zapadlý nápad, dopřát si konečně něco, cokoli, v čínské restauraci umístěné do jednoho z rohů Masarykova nádraží. O Flipu toho již bylo napsáno mnoho a ještě více jistě bude (prorokuji mu dlouhou a neměnnou existenci). Na „masaryčce“ se ale přitom nachází další stravovací zařízení, neprávem opomíjené. Ani jedno zřejmě jako klasickou nádražku klasifikovat nemůžeme, ale jídla i piva se vám zde dostane. Srovnáme-li navíc nabroušenější atmosféru ve Flipu s rodinnou pohodou a úsměvem obsluhy v řečené čínské restauraci, můžeme si podnik zvolit na míru, dle aktuální nálady. Ale postupně.
Continue reading “Masarykovo Čínské Občerstvení: Kuřecí kusy i dělníci noci”
Pod svícnem největší tma. Leda to vysvětluje, proč jsem se stále neodhodlal k zaznamenání stavu nádražky v Radotíně, s kterou jsem již mnohokrát měl čest. A to má přitom svá specifika – otvíračku jen ve všední dny a třeba i zelené, polstrované židle připomínající majestátní vladařské trůny.
Výpravy realizované na poslední chvíli zpravidla dopadají buď nebývale zdařile, nebo také katastrofálně. Krátký výlet na lesní sešlost Ars Poetica patřil mezi první možnost, a to i proto, že jsme si dlouhou cestu do Dvora Králové nad Labem zpestřili krátkým setrváním v jaroměřské nádražce. Jak jsem po provětrání vágusího archivu zjistil, nádražní restaurace v Jaroměři nikomu není žádným tajemstvím, přesto se rád podělím o těch několik poznatků a dojmů z vlastní krátké návštěvy.
Online seznam nádražních restaurací očividně prošel tolik potřebovanou aktualizací a revitalizací, a tak mi bylo dáno se doslechnout o tajemném podniku ve Smržovce, tam na Severu, který nese lákavý název Bistro Kufr. Nebylo nad čím se dlouze rozmýšlet, a tak jsme první volný den v půlce letošního února vyrazili na expedici. Po zkušenostech s minulým výletem do nádražky v Moldavě jsem se poněkud bál strastiplné cesty, což se paradoxně nestalo a do destinace jsme z Prahy dorazili za necelou hodinu a půl, tedy přímo expresně. Až jsem byl z té rychlosti mírně rozhozen, a tak jsem před vstupem chvíli otálel, skákal po závějích navršeného sněhu a užíval si příjemné očekávání, které podpořil i autentický vzhled exteriéru a fakt, že Kufr leží přímo na peróně.
Continue reading “Bistro Kufr, Smržovka: Nečekal nás Čmaňa, ale Mario”
O čakovické nádražce již referováno bylo. Je to ovšem už nějaký pátek. Sám jsem ji poprvé navštívil nějaké tři, čtyři roky zpátky, když jsem prováděl tzv. terénní výzkum v rámci přípravy podkladů pro bakalářku o nádražkách. Už tehdy mě pan výčepní informoval o svých budovatelských plánech, které čítaly mimo jiné i expanzi do zadních prostor, kde měla vzniknout, a teď pozor, čajovna. Tato vize světlých zítřků se záhy naplnila. A tak prostor, který o desítky let zpět okupovaly hloučky dělníků z fabriky Avie (jež se nachází naproti, přes koleje) snídající rum a pivo po vzoru Franty Sahuly, provoněl čaj a vodní dýmka. A rozlité pivo. Já to nicméně měl možnost zjistit až před několika týdny, kdy jsme se s veselou společností a domácím vaječňákem odhodlali k víkendové výpravě do bájných Čakovic.
Continue reading “U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém”