Nausea naučila Dalibora housti
Hluboko v africké buši jsou místa, kam sloni odcházejí umřít. V Kralupech nad Vltavou mají nádražku. Stojí trochu stranou, na ochozu v prvním patře rozlehlého nádraží, ukrytá mezi otočným návěstím a záhadnou plastikou pokrouceného muže, který prochází zdí. Stojí tam už tři desetiletí. A za všechna ta léta se prakticky nezměnila.
Continue reading “Kralupy nad Vltavou: Lžičky od heroinu vracejte obsluze!”
Znáte to. Vytopí vás soused seshora a na stropě v koupelně máte žlutý flek jak z hororu. Přetřete to primalexem, jednou, dvakrát, potřetí, ale flek po čase zase vyleze na povrch. Na jednom ostravském náměstí se takhle pořád nemohli zbavit nápisu Reinhard Heydrich-Platz. S lidma a jejich fleky na duši je to taky tak. A podobnou dynamiku jde v trochu přenesené podobě vidět i v nedávno zrekonstruované nádražce v Lysé nad Labem.
Pod svícnem největší tma. Leda to vysvětluje, proč jsem se stále neodhodlal k zaznamenání stavu nádražky v Radotíně, s kterou jsem již mnohokrát měl čest. A to má přitom svá specifika – otvíračku jen ve všední dny a třeba i zelené, polstrované židle připomínající majestátní vladařské trůny.
Výpravy realizované na poslední chvíli zpravidla dopadají buď nebývale zdařile, nebo také katastrofálně. Krátký výlet na lesní sešlost Ars Poetica patřil mezi první možnost, a to i proto, že jsme si dlouhou cestu do Dvora Králové nad Labem zpestřili krátkým setrváním v jaroměřské nádražce. Jak jsem po provětrání vágusího archivu zjistil, nádražní restaurace v Jaroměři nikomu není žádným tajemstvím, přesto se rád podělím o těch několik poznatků a dojmů z vlastní krátké návštěvy.
Ještě trochu prší, když znovu nasedám na kolo. Z Baťkové je to na Vsetín už jen deset kilometrů z kopce. Liják neliják, kaluže nekaluže, šutry nešutry, hlava nehlava. Otevíračku vsetínské nádražky už dnes prostě musím stihnout. Vždyť jsem si na to vzal i volno z práce.
— A jak vy to tady máte s těma migrantama? Máte tu nějaký? Bojíte se jich?
— Migrantů se nebojíme. Dyť my tu těch hnědejch už spoustu máme. Těch co nemakaj! Těch je tu plno!
Svině v bramboráku: PŘEČTI SI PRACOVNÍ MEJL, MÁME TAM LUXUSNÍ SPAM!
Vlahý salát: Jaký spam myslíš? Tu jídelnu na Václaváku?
Svině v bramboráku: JO! To jsou JLV, to je vlastně nádražka!
Vlahý salát: Nezajdem tam na oběd? Dnes mají žraloka v tomatové soli….
Svině v bramboráku: Ach tak, takže v kolik?
Continue reading “Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu”
„Ty seš taková mrtvola vychcaná!“ vítá nás u dveří dáma v silně podroušeném stavu. Je to vlastně dobrý nápad, ještě se před smrtí naposledy vyprázdnit, říkáme si a neohroženě kráčíme do nádražky.
Člověk si myslí, že už viděl všechno. A pak mu v Kojetíně přinesou jídlo na létajícím talíři. Návštěva zdejší nádražky patří do kategorie zážitků, na které se nezapomíná. Pokud si tedy nestihnete vychlastat všechny mozkové buňky.
No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.