U Pařeza, Tišnov: Kluci, já su hravé

Rozhodli jsme se s p. t. čtenářstvem podělit o nedokončený text z Vánoc 2011, který asi už nikdy dokončen nebude.

Mělo to být epochální setkání. Když jsem však dosupěl na třetí nástupiště pražského hlaváku, už jsem z rychlíku 875 Rudolf Těsnohlídek těsně zahlídl jen koncová zadní světla. To znamenalo jediné: na sraz s redakcí prigl.cz jedu přes Tišnov a společná recenze nádražky v Blansku padá.

Continue reading “U Pařeza, Tišnov: Kluci, já su hravé”

Horažďovice-předměstí: Buď zdráv, debile!

Horažďovicko-předměstskou nádražku mám i po letech v živé paměti: býval to takový ten Jednota styl, který už se pomalu stává raritou i v českých vesnicích, natož v nádražkách. Něco na půl cesty mezi lahůdkami a bufetem, kde jsou regály plné roztodivných druhů tekutého občerstvení a kde lokálu dominuje kráječ salámu.

Continue reading “Horažďovice-předměstí: Buď zdráv, debile!”

Koně, kuřata a život bez kontroly

Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.

Continue reading “Koně, kuřata a život bez kontroly”

Dostihy a sázky!

Chtěla jsem začít velkolepými slovy, nápaditými metaforami a vymazlenými metavtipy. Přišlo mi to ale nakonec úplně zbytečné, proto přejděme rovnou k věci. Vágus.cz vydal tištěnou ročenku! (Vysvětlení pro mladší a alternativnější ročníky – to je něco jako zin.) Nejde o výběr toho nejlepšího z tohohle blogu, ale o 15 zcela nových, původních textů (plus jeden převzatý), které spojuje jedno téma – dostihy a sázky.

Continue reading “Dostihy a sázky!”

No City for Slow Men

aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu

Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.

Continue reading “No City for Slow Men”

U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém

O čakovické nádražce již referováno bylo. Je to ovšem už nějaký pátek. Sám jsem ji poprvé navštívil nějaké tři, čtyři roky zpátky, když jsem prováděl tzv. terénní výzkum v rámci přípravy podkladů pro bakalářku o nádražkách. Už tehdy mě pan výčepní informoval o svých budovatelských plánech, které čítaly mimo jiné i expanzi do zadních prostor, kde měla vzniknout, a teď pozor, čajovna. Tato vize světlých zítřků se záhy naplnila. A tak prostor, který o desítky let zpět okupovaly hloučky dělníků z fabriky Avie (jež se nachází naproti, přes koleje) snídající rum a pivo po vzoru Franty Sahuly, provoněl čaj a vodní dýmka. A rozlité pivo. Já to nicméně měl možnost zjistit až před několika týdny, kdy jsme se s veselou společností a domácím vaječňákem odhodlali k víkendové výpravě do bájných Čakovic.

Continue reading “U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém”

Stalingrad: Dlouhý jako Stalingrad

Přesněji „Město hrdinů Stalingrad“. Název se momentálně používá šest dní roce, a to v pečlivě vybraných termínech: 2. 2. – konec Bitvy o Stalingrad, 9. 5. – Den vítězství, 22. 6. – start operace Barbarossa, 23. 8. – počátek bitvy o Stalingrad, 2. 9. – Den vítězství nad Japonskem a 19. 11. – operace Uranus. I když už byla Putinovi zaslána petice o permanentním přejmenování města s více než 50 tis. podpisy, po zbytek roku stále hovoříme o Volgogradu. To jen aby bylo jasno.

Privět. Jmenuji se Eva, a jelikož už druhým rokem pobývám v hlavním městě Ruské federace, Moskvě, občas potřebuji i výpravu za něčím novým, ideálně zábavným. Tentokrát padla karta na již zmíněný Volgograd a na 4 muže z anglicky hovořících států jako doprovod.
Mimo standardní pátrání po „atrakcích“ na internetu jsem se před výpravou i vyptávala místních, co a jak v bitvách ošlehaném městě. Kromě monstrózního areálu u monumentální sochy „Matka vlast volá“ (ano, ta řvoucí, spoře oděná žena s mečem) každý dotazovaný, ze záhadného důvodu, zmínil i délku města, která údajně činí 60 km.

Continue reading “Stalingrad: Dlouhý jako Stalingrad”

Kdo koho vlastně potřebuje?

Kdo se zajímá o autonomní centrum Klinika již nějakou dobu, kdo se nějakým způsobem angažoval, může být z nastávajícího vývoje poněkud zaskočený. Jak by ne, když najednou zjišťuje, že je na jedné lodi s magistrátními politiky nebo dokonce s Andrejem Babišem. Kdo to chce vidět černě, může si připadat, jako by mu před nosem v přímem přenosu probíhal tradiční příběh kapitalismu, který jakýkoli protest, kontra-akci či kontrakulturu dokáže pohltit a obrátit ve svůj prospěch. Jakoby se z počáteční vzpoury stal velký zábavný cirkus, kde si každý bez z obav z postihu nebo společenského znemožnění může zamávat anarchistickou vlajkou a cítit se jako rebel. Jakoby se původní antisystémový étos vytratil a squatteři byli oceňováni hlavně za to, že někde uklidili a plánovali vytvořit rodinné centrum. Propadnout tomuhle dojmu nebo se dokonce stáhnout by byla teď ale ta největší chyba.

Continue reading “Kdo koho vlastně potřebuje?”

Station Bar, Alexandria: Jak jsem potkal Skoty

Když jsem se po Vánocích vypravil na expedici do Skotska, tajně jsem doufal, že se při putování poštěstí a ocitnu se v nádražní restauraci. Což o to, je to naděje, kterou v sobě v podstatě chovám neustále, v podstatě životní pocit, že při absolvování jakékoli trasy by se mohl přidát zázrak a já bych objevil nový drážní lokál. O Británii jsem si ale iluze nedělal a ani se nenamáhal s tzv. domácím úkolem, kde bych se nádražku snažil dopředu dohledat. A přece.

Continue reading “Station Bar, Alexandria: Jak jsem potkal Skoty”