Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.
Dostihy a sázky!
Chtěla jsem začít velkolepými slovy, nápaditými metaforami a vymazlenými metavtipy. Přišlo mi to ale nakonec úplně zbytečné, proto přejděme rovnou k věci. Vágus.cz vydal tištěnou ročenku! (Vysvětlení pro mladší a alternativnější ročníky – to je něco jako zin.) Nejde o výběr toho nejlepšího z tohohle blogu, ale o 15 zcela nových, původních textů (plus jeden převzatý), které spojuje jedno téma – dostihy a sázky.
No City for Slow Men
aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu
Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.
U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém
O čakovické nádražce již referováno bylo. Je to ovšem už nějaký pátek. Sám jsem ji poprvé navštívil nějaké tři, čtyři roky zpátky, když jsem prováděl tzv. terénní výzkum v rámci přípravy podkladů pro bakalářku o nádražkách. Už tehdy mě pan výčepní informoval o svých budovatelských plánech, které čítaly mimo jiné i expanzi do zadních prostor, kde měla vzniknout, a teď pozor, čajovna. Tato vize světlých zítřků se záhy naplnila. A tak prostor, který o desítky let zpět okupovaly hloučky dělníků z fabriky Avie (jež se nachází naproti, přes koleje) snídající rum a pivo po vzoru Franty Sahuly, provoněl čaj a vodní dýmka. A rozlité pivo. Já to nicméně měl možnost zjistit až před několika týdny, kdy jsme se s veselou společností a domácím vaječňákem odhodlali k víkendové výpravě do bájných Čakovic.
Continue reading “U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém”
Stalingrad: Dlouhý jako Stalingrad
Přesněji „Město hrdinů Stalingrad“. Název se momentálně používá šest dní roce, a to v pečlivě vybraných termínech: 2. 2. – konec Bitvy o Stalingrad, 9. 5. – Den vítězství, 22. 6. – start operace Barbarossa, 23. 8. – počátek bitvy o Stalingrad, 2. 9. – Den vítězství nad Japonskem a 19. 11. – operace Uranus. I když už byla Putinovi zaslána petice o permanentním přejmenování města s více než 50 tis. podpisy, po zbytek roku stále hovoříme o Volgogradu. To jen aby bylo jasno.
Privět. Jmenuji se Eva, a jelikož už druhým rokem pobývám v hlavním městě Ruské federace, Moskvě, občas potřebuji i výpravu za něčím novým, ideálně zábavným. Tentokrát padla karta na již zmíněný Volgograd a na 4 muže z anglicky hovořících států jako doprovod.
Mimo standardní pátrání po „atrakcích“ na internetu jsem se před výpravou i vyptávala místních, co a jak v bitvách ošlehaném městě. Kromě monstrózního areálu u monumentální sochy „Matka vlast volá“ (ano, ta řvoucí, spoře oděná žena s mečem) každý dotazovaný, ze záhadného důvodu, zmínil i délku města, která údajně činí 60 km.
Kdo koho vlastně potřebuje?
Kdo se zajímá o autonomní centrum Klinika již nějakou dobu, kdo se nějakým způsobem angažoval, může být z nastávajícího vývoje poněkud zaskočený. Jak by ne, když najednou zjišťuje, že je na jedné lodi s magistrátními politiky nebo dokonce s Andrejem Babišem. Kdo to chce vidět černě, může si připadat, jako by mu před nosem v přímem přenosu probíhal tradiční příběh kapitalismu, který jakýkoli protest, kontra-akci či kontrakulturu dokáže pohltit a obrátit ve svůj prospěch. Jakoby se z počáteční vzpoury stal velký zábavný cirkus, kde si každý bez z obav z postihu nebo společenského znemožnění může zamávat anarchistickou vlajkou a cítit se jako rebel. Jakoby se původní antisystémový étos vytratil a squatteři byli oceňováni hlavně za to, že někde uklidili a plánovali vytvořit rodinné centrum. Propadnout tomuhle dojmu nebo se dokonce stáhnout by byla teď ale ta největší chyba.
Station Bar, Alexandria: Jak jsem potkal Skoty
Když jsem se po Vánocích vypravil na expedici do Skotska, tajně jsem doufal, že se při putování poštěstí a ocitnu se v nádražní restauraci. Což o to, je to naděje, kterou v sobě v podstatě chovám neustále, v podstatě životní pocit, že při absolvování jakékoli trasy by se mohl přidát zázrak a já bych objevil nový drážní lokál. O Británii jsem si ale iluze nedělal a ani se nenamáhal s tzv. domácím úkolem, kde bych se nádražku snažil dopředu dohledat. A přece.
Continue reading “Station Bar, Alexandria: Jak jsem potkal Skoty”
A která je ta naše?
Pamatujete si ještě na naši velkou letní nádražkovou soutěž? Konečně tady pro vás máme vyhodnocení v podání šesti členů redakce a jednoho hostujícího učitele českého jazyka a literatury. Podívejte se, jak jsme opravovali vaše slohovky.
Marné čekání na Nicholase?
Demonstrace za přijetí syrských uprchlíků, 18. 12., Úřad vlády, 16:00
V roce 1939 brázdila Atlantik loď St. Louis, která opustila Hamburk v květnu toho roku. Na její palubě bylo 960 Židů, kteří doufali, že se jim podaří uprchnout před nacisty. Jejich cílem byla Kuba, kde jim nebylo dovoleno přistát, ačkoli měli platná víza. Stejná situace se opakovala u břehů Spojených států i Kanady, St. Louis se tak musela vrátit zpět do Evropy. Několik stovek pasažérů pak holocaust nepřežilo…
Proč všichni potřebujeme Kliniku
They can land a robot on a comet, but they can’t put a person in an empty house. Tak zněl jeden z nejtrefnějších komentářů poslední doby. A to jsme ani netušili, že pro nás bude mít o dost konkrétnější význam než jen v rovině obecné. A než jsme stačili napsat, proč kulturní a sociální centrum Klinika podporujeme, vyklidila ho policie. Možná to tedy vypadá, že přicházíme s křížkem po funuse, ale věříme, že vyklizením to nekončí, ale teprve začíná. To nejmenší, co můžeme všichni udělat, je přijít na demonstraci na podporu Kliniky tuto sobotu (13. 12.) ve 14 hodin na Náměstí Jiřího z Poděbrad.