Jablonné v Podještědí: Zlatí Simíci

„Jak dlouho byla tahle hospoda zavřená?“ ptám se vedoucí nové nádražky v Jablonném, kam jsem, stejně jako před pěti lety, přijel na kole. „Asi tři roky. Před měsícem jsme otvírali. Ale ještě je tady hodně práce,“ odpovídá unaveným hlasem. Příběhu s otevřeným koncem nasvědčuje i provozní doba vyvedená barvou na prosklených dveřích: 10:00 – ?

Continue reading “Jablonné v Podještědí: Zlatí Simíci”

Ideamakeři, inovátoři a jiní spasitelé

Náš hejt začal klíčit už před dávnými lety, kdy jsme s Betlou poprvé vkročili do pražského HUBu, nic zlého netušíce. Na pódiu nějaký nerd vykřikoval své vize o robotických vychovatelkách pro děti a znudění freelanceři se zatím cpali organickými jednohubkami, bylo to k popukání. Nejlepším bodem programu se pro nás ale stala nástěnka u vchodu. Ve vkusně vybledlých odstínech na ní byli vyvedeni štamgasti tohohle trendovního kanclu spolu s mystickými popisy jejich džobů.

Continue reading “Ideamakeři, inovátoři a jiní spasitelé”

Ottignies: Grilovačka na dvanáctce

Nádražky se obvykle snažím objevovat tzv. za pochodu a soudím, že je to mimo jiné nejpoctivější metodika. Okolnosti dané pobytem v Belgii mě ovšem nutí zkoušet i jiné cesty. Jinak bych zřejmě neměl o čem psát, neboť reálné průzkumnictví v terénu se příliš neosvědčilo. Čarovné formule „buffet de la gare“ či „stationscafé“ v kombinaci s gůglem ovšem fungují až překvapivě dobře, a tak můžeme přítomnost nádražek sledovat též na internetu. Jen díky tomu jsem nyní objevil řadu lokalit, které by měly oplývat luxusem nádražní restaurace.

Continue reading “Ottignies: Grilovačka na dvanáctce”

Gent: Tempus fugit

Cesty po belgickém království mě naučily, že bych svá očekávání týkající se nádražek měl držet při zemi. Na to, že je tu železniční síť hustě prorostlá jak dobrá slanina, tak jsem na drážní stravovací zařízení narážel jen pomálu. Nepočítám tedy pochopitelně standardizované jednotky bufetů a fastfoodů – to by nebylo fér.

Continue reading “Gent: Tempus fugit”

Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald

Zatímco posledně jsem na nejsmradlavějším indickém nádraží ztratil nervy, tentokrát jsem na něj řádně zpruzený už přicházel. To když mi na nedalekém autobusáku suše oznámili, že autobusy sice odsud jezdí do celého Rádžasthánu, ale zrovinka Alvar je výjimka, tam to jezdí z opačného konce města. Než se tedy kodrcat kamsi na Nizámuddín, rozhodl jsem se vzít to vlakem ze starého Dillí. Jednak určitě nějaký pojede, ale především je to jedinečná možnost prozkoumat vrchol indického nádražkového bizáru – místní McDonald, neboli मैकडॉनल्ड्स.

Continue reading “Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald”

Udždžain: Pětatřicet kakají!

Už Ondřej Vesecký říkal, že skončit se má v nejlepším. Já jsem si to uvědomil, když jsem při svém putování střední Indií dospěl do poutního místa jménem Ómkáréšvar. Města, které vypadá, jako kdybyste Banáras nebo Haridvár doživotně pronajali kolotočářům. Města, kde najdete chrám s tak bizarním sousoším hinduistického panteonu, že je v něm pro jistotu zakázáno fotit. A města, kde jsem pozřel tak hnusné jídlo, že jsem se po prvním a jediném soustu rozbrečel a seznal, že se velice pravděpodobně do rána poseru.

Continue reading “Udždžain: Pětatřicet kakají!”