Author: hochficht

Když jsem se po Vánocích vypravil na expedici do Skotska, tajně jsem doufal, že se při putování poštěstí a ocitnu se v nádražní restauraci. Což o to, je to naděje, kterou v sobě v podstatě chovám neustále, v podstatě životní pocit, že při absolvování jakékoli trasy by se mohl přidát zázrak a já bych objevil nový drážní lokál. O Británii jsem si ale iluze nedělal a ani se nenamáhal s tzv. domácím úkolem, kde bych se nádražku snažil dopředu dohledat. A přece.

Continue reading “Station Bar, Alexandria: Jak jsem potkal Skoty”

Nádražky se obvykle snažím objevovat tzv. za pochodu a soudím, že je to mimo jiné nejpoctivější metodika. Okolnosti dané pobytem v Belgii mě ovšem nutí zkoušet i jiné cesty. Jinak bych zřejmě neměl o čem psát, neboť reálné průzkumnictví v terénu se příliš neosvědčilo. Čarovné formule „buffet de la gare“ či „stationscafé“ v kombinaci s gůglem ovšem fungují až překvapivě dobře, a tak můžeme přítomnost nádražek sledovat též na internetu. Jen díky tomu jsem nyní objevil řadu lokalit, které by měly oplývat luxusem nádražní restaurace.

Continue reading “Ottignies: Grilovačka na dvanáctce”

Cesty po belgickém království mě naučily, že bych svá očekávání týkající se nádražek měl držet při zemi. Na to, že je tu železniční síť hustě prorostlá jak dobrá slanina, tak jsem na drážní stravovací zařízení narážel jen pomálu. Nepočítám tedy pochopitelně standardizované jednotky bufetů a fastfoodů – to by nebylo fér.

Continue reading “Gent: Tempus fugit”

Trochu jsem dopředu tušil, že s nádražními restauračními zařízeními v Belgii to nebude podobná lahoda, na jakou jsem zvyklý z domovské železnice. Taky že správně – co jsem zatím spatřil a navštívil, mě příliš nezaujalo. Ani čekárny nenabídnou toho osobitého genia loci, který člověka přepadne v tuzemsku. Zářnou výjimku se mi ovšem poštěstilo navštívit v letitém městě Leuven (česky též Lovaň), kousek od Bruselu.

Continue reading “Café Sport, Leuven: Na nejvyšší úrovni”

Expedice do moldavské nádražky se chystala dlouho. V podstatě jsme si představovali, že půjde o něco obdobného, jako je legendární expedice Kryštůfka Robina na severní točnu (viz Kapitolu 8). Minimálně světovou stranou a počasím by to odpovídalo – Moldava se nachází v lesích na severu Čech, na hranicích s Německem a intenzivní přeháňky trvaly už od pátečního večera, kdy jsme z Prahy vyrazili směr Ústí nad Labem.

Continue reading “Moldava: Nebelovina v Krušných horách a svatý boj proti ČD”

Nádražní restaurace dokáží být silně návykovým fenoménem, trochu si tak představuji úzus heroinu. Proto jsme se svrbění našich drážních duší a absťák rozhodli zahnat organizovaným letním výletem, v rámci kterého jsme se nádražek měli nejlépe přesytit.

Continue reading “Středočeská drážní expedice, na jejímž konci čeká kotě zvané Tácek”

Byli jsme na cestě do vesnice Moldava na hranicích Čech s Německem, kde nás měla čekat výjimečná nádražka (disponuje svou stránkou na Facebooku, prý také poctivou pivokuchyní a tamní nádraží s přerušenými hraničními kolejnicemi za sebou má nějakou historii). Spletité cesty ČD nás dovedly do Teplic, kde jsme měli přesedlat. Teplický autobusový spoj ale jaksi neexistoval, tamní autobusové nádraží zažilo lepší časy a šoféři Karos se na směnu zřejmě vykašlali. Tedy příště.

Continue reading “Teplice: Byl to Šejn?”

Ústí nad Labem má sice nově zrekonstruované nádraží, kde dominuje ocel a sklo, kde najdete sterilní čekárnu i všudypřítomné Pont sámošky a Fornetti, ale pro nádražku už místo nezbylo. Rekonstrukci sice nádraží potřebovalo jako sůl, ale s cenou celé operace ve výši 45 milionů se mohlo najít pár peněz aspoň na nějaké to bistro, ba nejlépe pivní svatostánek. Nevím, jak tomu bylo dříve; nechť se znalci ozvou, jestli bylo Ústí poctěno výsadou nádražní restaurace. Můj soukromý tip je, že tam prostě být musela. Ocitujme Českou televizi:

Continue reading “Ústí nad Labem: Celý je to jen vo píchání!”

Smíchovská Oáza je pojem. Ověřena generacemi pivních elitářů, klasických výpitků i obyčejných cestujících si stále drží své místo v podivuhodném kraji smíchovském. Hřejivá blízkost staropramenného pivovaru a stejný mok v kríglu pak jen ilustrují, že provozák je znalý pivních mravů a ví, co se sluší. Vlastně na mě padá smutek, že na této trase necestuji vlakem o něco častěji.

Continue reading “Praha Smíchov: Oáza je kurevsky boží”