Nausea naučila Dalibora housti
Z tohohle by americký establishment neměl radost. Zatímco se bašta kapitalismu připravuje na zítřejší prezidentské klání, na jihu Dillí vyrůstají noví revolucionáři. V dnešním díle našeho seriálu se proto podíváme, jak se jim tu daří.
Continue reading “Indický politický plakát žije 5: Imperialisté a další škůdci”
I strakonická nádražka bývala trochu jinačí podnik. Takový klasický, umakartový, nádražkový. Rekonstrukce lokálu, vedená s respektem ke zdejší pseudokultuře, však překvapivě ty špatné věci odstranila a ty dobré ponechala. První zajímavou a dozajista příjemnou věcí, kterou návštěvník zjistí už před restaurací, je „Free Wifi pro hosty restaurace“ (hned vedle „hlazené Coly“).
Continue reading “Strakonice: Než bys trpěl žízní, pivo rumem řízni”
Minulá prodejna Guma v Ječné ulici byla skutečně snadné sousto, přesto však spam zvítězil nad čtenáři v poměru 13:4. Ale teď už to, co jsme minule slibovali: Je tu soutěž o ceny!
Continue reading “Poznej svoje město 11: Ceci n’est pas une pipe”
Já vám furt říkám, že to nemá valného smyslu…
Tady se s tím nikdo moc nepáral. Reklamní tabule lákají už z perónu k příjemnému posezení v nádražní restauraci jménem Nádražní restaurace. Jednen z největších českých železničních uzlů nedávno prošel kompletní rekonstrukcí, na klientelu zdejší hospody to však mělo vliv pramalý. A tak se v ní i dnes scházejí frekventanti nedalekého pracáku i ti, kteří o práci ještě nepřišli, a k osmimetrové stropní klenbě stále stoupá cigaretový dým.
Pozvánky na tento týden vám předestřu pouze telegraficky (proto ten titulek, nic jiného v tom nehledejte), čas jsou totiž peníze. A prachy – ty my teda rozhodně nemáme!
Se světem je to špatný a revoluce stále nepřichází. Bráník se proto vydal načerpat inspiraci přímo ke zdroji – hrobu Karla Marxe na Highgate Cemetery v Londýně.
Už mě nebavilo, jak nám captcha dokonale blokovala úplně všechno, tak jsem ji vypnul. Víkend proto bude ve znamení zkoušky: kolik přijde správných odpovědí a kolik spamů na tuhle kvízovou fotku?
A to již podruhé. Poino jsou taková prosluněná, usměvavá, extrovertní, ukecaná a optimistická kapela – přesně jako Machy a Pedro…
Dobře, kecám. Chlapci jsou již od dětství ovlivnění SR zvukem, takže je to nahlas a nedá se to moc poslouchat. Tedy pokud nemáte rádi tzv. alternativní rock nebo post hardcore (co má značit to post, prosím?), respektive zvuk, co vás převálcuje a vokál značky poslední tažení. Ano, je to přesně ten případ, kdy si začnete nenápadně podupávat nohou a najednou sebou zmítáte jak šílení, protože je to tak dobrý, že se nelze ubránit.