Možná za to může to, že jsem byla rok v Berlíně, kde jsem se, jakmile roztál sníh, pohybovala výhradně na kole. Nebo to, že jsem se na tom kole vysekala a zlomila si ruku tak, že jsem si myslela, že na bicykl v životě nesednu. Nebo to, že můj chlapec je vytrvalý cyklista a moje máma mi řekla, že bychom měli mít společného koníčka.
Každopádně jsem se rozhodla, že na kole budu jezdit i v Praze. Než jsem prvně vyjela, měla jsem strach jako prase. Žádné cyklostezky v dohledu, kolo mi bylo velké a můj chlapec mi odmítl snížit sedátko, takže jsem měla zadek vyšpulený a posazený výš než hlavu. A helmu jsem samozřejmě taky neměla… Nicméně jsem napoprvé nezahynula a naznala, že teda budu jezdit už furt.
Continue reading “V Praze na bajku 1: Ne sport, ale transport”