Plesová sezóna

Konečně jsem přišla na to, proč je plesová sezona pevně ustanovena na zimu! Není to pouze čistě šovinistický pokus mužů (pohodlně zahřívaných vrstvou košile, vestičky a saka) ulovit očima co nejvíce bradavek pod tenkou látkou plesových šatů.

Muž (lehce společensky znaven) si odvádí domů pár bradavek (též poněkud podroušených). A neboť ženy i jejich bradavky jsou citlivé, muž dobře ví, že nejvíce zaboduje aktem sociální solidarity (na akt jiný je zatím příliš brzy). Proto má tendence obdarovávat téměř všechny váguse, na které natrefí nějakou drobnou mincí. Ukazuje tím citlivost, společenskou odpovědnost, snahu čelit problémům a v neposlední řadě také utěšenou finanční situaci. Ženy pak s menšími výčitkami odhalují bradavky („On je přece tak hodnej…“), muži skórují („Ještěže jsou ty plesy v zimě, to už dopředu vím, co na mě pod šatama čeká…“) a vágus dostane drobák… („Iron!“)

Happy end!

Volání dälek

Loni jsem si speciálně kvůli jejich koncertu naplánoval návrat z Indie. A dobře jsem udělal. Takovou čočku jsem nedostal ani od pana učitele Černotíka na školním výletě. No dobře, trochu blbé přirovnání. Na tyhle pány totiž nemá ani Chuck Norris. Oktopusův vytřeštěný kukuč, Dälekovy mantry o černém Ježíšovi a takový zvukový bordel, že by mi po něm ušař asi předepsal ještě jedny prášky na hlavu. Na jaře jsem místo vykrývání jejich dalšího úderu zvracel antibiotika. Tentokrát už si je ujít nenechám. Tuhle kapelu mám totiž fakt rád. Jasně, vrchol večera by měli být Isis. Ale to už pro mě bude jenom takový kytarový chillout. A že poslední dvě desky jsou slabší než ty první? Tak to je mi úplně jedno.

Ale proč vás s tím vším vlastně prudím? Protože tohle je něco jako testament. Je totiž docela dobře možné, že zítra večer v Akropoli vypustím duši. A propos, loni u nás Dälek hráli 11. 12., letos to bude 12. 11. Mám za tím tušit nějaké špatné znamení?

Pár fotek z loňského Matrixu najdete níže. A veselé historky z natáčení si můžete přečíst v Aranově článku zde.

NP! Party!

Konečně přišla ta chvíle, kdy můžeme provětrat sváteční vaťáky a vyrazit na večírek na který se nezapomíná (pokud budete mít štěstí a ráno se vám na něj podaří vzpomenout). Periodikum Nový Prostor slaví své již 10. narozeniny a u této vzácné příležitosti pořádají vágusové všech ulic večírek.

Připijme si Ironem, 10. prosince 2009 ve 20:00 to vypukne!

Večírek Nového Prostoru
10.12.2009 od 20:00
Multikulturní středisko Pilot
Donská 19, Praha 2

Krása od přirození

Haimi se mnou rád láskyplně laškuje. Dlouze se mi dívá do očí, jemně mě hladí po ruce a pak smyslným hlasem pronese: „U-kaž-piču! U-kaž-piču!“ Haimiho mám ráda a vím, že pro mě chce jen to nejlepší, a proto mu chci vždycky a za každých okolností vyhovět, to je snad jasné… Nicméně jsme měli občas trochu problémy hlavně v tramvaji, na úřadech a jednou i ve psím útulku. V zimě to už vůbec nešlo… Než jsem se vysoukala z oteplováků a podvlíkaček, Haimi už neměl zájem a pokřikoval romantická oslovení na jiné dívky. Teď jsem ale konečně objevila něco, co poskytne vizuální potěchu Haimimu a mě naopak ušetří diskomfort způsobený zimou. A navíc dá vyniknout mé přirozené kráse.

http://www.prozeny.cz/magazin/zdravi-a-zivotni-styl/zhave-novinky/9847-sokujici-nahrdelniky-ve-tvaru-vaginy

Ciemne ulice, strychy, piwnice…

Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…

Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.

Durrës/Drač

Albánie je země protikladů, nastražených jakoby naschvál co neokatěji proti sobě. Kdybyste ji mohli potkat na ulici jako slečnu, klopýtala by po kočičích hlavách na vysokých podpatcích. Měla by svůdně tvarovanou siluetu pod přiléhavými šaty a v ruce by vláčela způli vypitou láhev rumu. Mrkla by po vás, a vy byste se nemohli rozhodnout, zda ta očka víc zrcadlí tabulky skla do duše nebo dno lahve. Tak se to s ní má. Mirë se erdhët në Shqipëria!

Continue reading “Durrës/Drač”