Posts

Posted on

Etalon bollywoodské extáze

204 minut. Tak dlouho zhruba trvá jedna cesta vlakem z Prahy do Otrokovic nebo jedno líčení u chorvatského soudu. A taky jeden z nejlegendárnějších bollywoodských filmů z roku 1975.

Dobře, to přirovnání k soudu je trapně prvoplánové. Ten vlak už ale ne. Všechno to totiž začíná scénou na opuštěném nádraží kdesi uprostřed Indie. Rádžasthán? Maháráštra? Nebo snad Arizona? Texas? Colorado? Není to vlastně jedno? Tohle je totiž curry western, hombres. Sholay. Šólé. Plameny. Poctivá kovbojka se vším všudy. Juliu Borisoviči Brynnerovi závistí padají poslední zbytky vlasů. Kam se hrabe Sedm statečných. Tady na bandu padouchů stačí dva. Dharméndra a Amitábh Baččan. Vlakové honičky, rvačky, střílečky, zpěvy a tance, uhýbání střelám jako v Matrixu, spravedlivá pomsta, šťastný konec. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A k tomu ta scéna s mincí. A ta písnička…

Posted on

Taxmeni, odvaha a chlapská čest…

Skupina Taxmeni je pravděpodobně jedinou českou kapelou hrající styl military-country. Že jste o tohle stylu ani o Taxmenech nikdy neslyšeli? Pak vězte, že Taxmeni vznikli již v roce 1970, časem pochopitelně skórovali na Portě, jeden čas se jmenovali Krajánci a zprvu hráli „zpěvné melodie tradiční americké country music“. Po roce 1990 se do toho vrhli naplno a military-country styl proslavili v sérii alb Calamity Jane. Na svém webu o sobě prohlašují, že „zhudebnili příběhy o vlastenectví, odvaze, chlapské cti a morálních principech“.

Strhující story Taxmenů dokonce vedoucí skupiny Jaroslav Čvančara (pětistrunné banjo) sepsal v knize Taxmeni aneb Hledání country grálu. Toto dílo je anotováno takto: „Pustíte-li si ke čtení knížky ješte i muziku kapely, ukáže se vám třicetileté taxmenské hledání country grálu v celé jeho prostorové plastičnosti. Od jednoduchosti kamarádského trampského muzicírování až po labyrint složitých vztahů mezi lidmi (…) Od prostších zhudebněných veršíků až po takřka básnické eseje s neotřelými myšlenkovými obraty a grify vyššího textařského řemesla… Ale takový, místy přímočarý, jindy složitý, je i život. A o tom především je tato kniha.“

Pokud by vám to snad nestačilo, celou knihu si můžete stáhnout ZDE, a louskat ji za dlouhých zimních večerů, které letos nastaly již v půlce října.

No, poslouchat se to samozřejmě nedá, a tak jsme vám videoklip k military-country fláku „Hrát, hrát, hrát“ vylepšili mocným hláskem lorda Morbivoda. K poslechu doporučuji konzumaci buřtguláše z ešusu. Hliníkovou lžičkou, pochopitelně.

Posted on

Prapravágus

Myslím, že jsem objevil prapraváguse.

Fotka pochází tuším z léta roku 1996, kdy jsme vyrazili se 4.B gymnázia na poslední školní výlet… A jedná se o jeden z mých prvních filmů, které mi otevřely cestu do černobílého světa vývojky universal a papiru neobrom.

Prdlajs… léto 1994 to bylo, do hajzlu ty vzpomínky…

Prohrabávám fotky a posloucham Hlavsu.

Posted on

Babí léto v prdeli, jsou tu židi z Berkeley

Podzimní melancholie, kurva. Venku fekál a do toho tak akorát občasný výpadek proudu. Chce se mi vybrečet někomu na rameni, jenže nemám komu. A do toho vydávají novou desku Why? Proč? Proč zrovna teď?

Kluci Wolfovi se zase někam posunuli. Jestliže Alopecia se vám zažrala do hlavy, Eskimo snow zamrazí ve vnitřnostech. “Je to nejmíň hiphopová věc, se kterou jsem měl kdy co společného,” prohlásil Yoni Wolf v jednom rozhovoru. Nekecá. Žádná hiphopová linka, žádný rap. Akustický popík s nádechem folku a country. Křehký jako zmrzlý sníh pod nohama. A do toho ten cover! Na obalu minulé desky se proháněli koníci na obláčku, tady vás zase vítá pugét růží.

Sladkobolný kýč? Jo. Ale asi jako polské želé od Matouše. Září všemi barvami, chutná sladce, jenže okamžitě po pozření vám provrtá žlučník. A Why? zrovna tak. I wear the customary clothes of my time / Like Jesus did, with no reason not to die. To jen tak pro začátek. Chcete víc? And when I woke up / I woke up stiff and grey already / Posed in sleep by something / Half my cells made stone / Wrists and ankles crossed / At a vulnerable angle / And when I woke up / Well I woke up alone. To není želé. A tohle není kýč.

Why? – Eskimo snow
22. září 2009, Anticon
35:40, 10 skladeb
Hodnocení: 8 / 10

Posted on

Koncert roku? Ne, koncert století!

“To si snad děláte prdel!?” pronesl nešťastný zvukař a málem se rozbrečel. Pravda, s rozplácnutým mikrofonem, který jen tak tak přežil střet s vysokým čelem nahého zpěváka, už asi moc parády neudělá.

“On se normálně nesvlíká. To jenom když je opravdu povedený koncert,” kroutí hlavou rozčarovaný kytarista. Vystoupení Phoenix II na hradecké Flošně tuto podmínku splňovalo.

Adekvátní výrazivo došlo dokonce i redaktorce naší módní policie. “RESPEKT! Nic víc se k tomuhle říct nedá!” těžko hledá slova jinak protřelá specialistka na trendy. “Učte se!” radí alespoň čtenářům na závěr.

A my dodáváme, že další příležitost vyslechnout si trochu kvalitního politického heavy metalu budete mít už ve středu 23. září na 007. Copak si na nás pan Banán asi přichystá tentokrát?

Posted on

Specialita ve Fantově kavárně

Bylo by možné si jen těžko představit lepší místo pro odpolední meditaci při čekání na vlak, než ve Fantově kavárně. Obklopen vrcholnou českou secesí sedět u ochozu, pít pivo a sledovat mumraj zmatených turistů, veksláků a prohnaných vágusů.

Fantova kavárna by byla zkrátka Mekkou všech nádražních povalečů.

Fantova kavárna by byla místem, kam byste mohli pozvat svoji holku.

Fantova kavárna by byla jediná literární nádražka.

Continue reading “Specialita ve Fantově kavárně”

Posted on

Valašské Meziříčí

Neveliký prostor osvěžovny nabízí 10 stolů pro štamgasty, dělníky, životní ztroskotance i cestovatele a poutníky. Pivo Radegast 10° = 20 Kč. Znalce nádražek při vstupu uspokojí pohled na zažloutlé záclony u oken. Hned je jasné, že se jedná o slušný podnik a vyplatí se posadit se. Jakmile potenciální zákazník obsadí místo, uzří, jak se nad výčepem vine umělohmotná imitace vinné révy. Vedle ní visí dva valašské klobouky – to kdyby někomu nebylo jasné, že je na Valašsku jen podle toho, že se zde pije Radegast.

Continue reading “Valašské Meziříčí”