O existenci tohohle týpka jsem věděl už asi rok, ale až tak mě nebral. Přednost měli jiní hip-popoví miláčci jako Why? nebo Subtle. Až někdy v létě jsem zjistil, že ho kluci ze Silver Rocket přivezou na 007. Tak jsem si konečně poslechl celou jeho loňskou desku Pomegranate a pořádně se zaposlouchal. Chyba. Nedá se toho zbavit. Tak že by dnes večer na Sedmičce?
Bakov nad Jizerou – město
Bakovská nádražka má jednu nevýhodu. Můžete tady kalit libovolně dlouho, ale rychlík do Prahy vám nezastaví, jak je den dlouhý. Na to se musíte přemístit do zastávky u náměstí. Ale ono to vlastně ani tak nevadí. Ajznboňáci při sestavování grafikonů evidentně mysleli i na potulné milovníky nádražních putyk.
Držte si zmijovky – lifestyle magazín pro váguse je tady!
Stojíme na zpocenejch schodech v Roxy. Koncert pryč, piva v žaludku.
Tahám Jiřího za rukáv: „Podívej támhle na ten plakát. S tim prásátkem. Ten je krásnej!“
Na zdi visí nenápadný černobílý obrázek s obří hlavou vietnamského vepříka a nápisem: Vice! Party jako prase! (nebo tak nějak).
„Na co to je?“ ptám se dredatého vševěda.
Continue reading “Držte si zmijovky – lifestyle magazín pro váguse je tady!”
Bakov nad Jizerou: Bez Charlese Bronsona
Když člověk vchází do společnosti, je vhodné se na to náležitě upravit. V případě bakovské nádražky jsem dělal vše, co bylo v mých silách. Nakonec jsem však asi stejně byl za váguse. A Charlese Bronsona jsem taky nepotkal.
Nejlepší večer mého života
Tohle se prostě nedá nezveřejnit. Na červnovém koncertě Sporto v Crossu oznámil Bonus novinu, že chystá sólový projekt. A vzápětí poslal všechny do kolen trackem Zlá doba. To ale ještě pořád není nic proti tomu, jak minulý týden na 007 oslavil své životní jubileum. Takže strejda Bourek, pantáta Aran, recyklovaný podklad a nejvtipnější český beef tohoto roku. A to je prý teprve začátek.
Hi… Hi… Hi… Nasadit masky!
Tak nevím, co k tomuhle videu dodat. Dám tedy k dobru off-topic dadahistorku. Dnes si v plném odpoledni nesu z jisté ostravské samoobsluhy chlebik a Branik k svačině. Na hlavní ulici není ani noha, ani auto, vítr po mexicku prohání prach tramvajovým kolejištěm, vzduch se tetelí. Před sámoškou spí (hnije?) kočka. Opodál si před autobazarem tři malí cikánští kluci čutají s glóbusem – takovým tím bakelitovým, otáčecím, kdysi svítícím, s hezky strakatou dekolonializovanou Afrikou. Zevluji si dál svou cestou, v tom řev. Vidím, že kluci zprudka nakopnutou zeměkoulí atakovali procházející policejní hlídku. Než policajti stihli nějak zareagovat, z autobazaru vyběhl číhající autovekslák a začal malé anarchisty bůhvíproč iniciativně řezat. Po krátké strkanici klukům přišli na pomoc příbuzní. Nastala echtovní balkánská výměna názorů. Nakonec je sebrali všechny i s vyholeným prodavačem ojetin. Na ulici zůstal jen onen glóbus. Jestlipak bych neměl napsat mistru Kusturicovi a doporučit mu jednu exkluzivní filmařskou lokalitu.
A k tomu videu: škoda jen, že dnes už na ČT nefrčí investigativa tohoto typu. Takže, …hi…hi…hi…NASADIT MASKY!
Hokus pokus
Jak by se vám líbil takovýhle design? Lepší než minulý, nebo horší? A v čem a proč? Pište své názory do komentářů. Díky moc.
Pivnica in pizzeria pr’ Krištofu, Logatec
Kde to sakra jsme? Kam jsme to dojeli? Jé, železniška postaja! A podívej, tady máš dokonce nádražku! Zastavte mi, ať to můžu zrecenzovat! Tak dobře, ale máš jenom deset minut! Vyskakuju a sedám k prvnímu stolku. Pěkná stinná veranda bez zbytečných dekoračních kokotin. Vedle mě česká rodinka. Náhodička. Obsluha sympatická, servírka docela kost. Na čepu velmi dobré Laško v několika různých mírách. Půllitr za 1,90 Euro. Natočený je v mžiku. Čas mě tlačí, ale stejně si to vychutnám. Akorát servírka nejde, tak nechávám peníze na stole. Škoda. Už ji neošouním. Mezičas 8:30. Za tu dobu by dal Lebka pět plechoutů.
Takhle nějak tedy vypadala moje mikrorecenze slovinské nádražky. Fotky bohužel nemám. Naštěstí má ale hospoda své vlastní stránky!
A železniška postaja v Logatci vypadá takhle.
Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * * * * *
Pivo: * * * * *
Jídlo: nehodnoceno, nebyl čas
Hajzlíky: dtto
Nádražní PíáRko
Tak mě napadá, proč vlastně dnes nádražky neinzerují v denním tisku?
/Přiložený scan z hranického věstníku, r. 1924/
Knjazův šleh: kulinářský hold česko-srbskému přátelství
Vladislav Vančura věděl, že “blázniviny se rozsévají nazdařbůh”. Vágusí gourmet tým jeho slova do praxe převedl včerejšího večera. Šroubovicí náhod, nehod a drobných kuchyňských katastrof se nám podařilo v poslední chvíli stvořit magickou rásu. Šamanskou píci. Černokněžníkův gábl. Knjazův šleh. Jiřímu Babicovi slzy jako hrachy kanou na lem džísky a Zdeněk Pohlreich se škrtí v rondonu. Největší kuchyňský objev od doby smíchání prvního čuča s alpou je tady.
Continue reading “Knjazův šleh: kulinářský hold česko-srbskému přátelství”