Mathura: Mezinárodní nádražka pro vědomí Kršny

7 Lis

„Uvědomujete si vůbec, jakého prasáka to uctíváme?“ rozhořčuje se kamarádova spolužačka, feministka a zaměstnankyně indické armády. „Vždyť spal s šestnácti tisíci princezen a s každou měl deset dětí. Holkám, co se koupaly v řece, schovával oblečení. Vám to fakt přijde jako něco, co si zaslouží úctu?“ Celá tahle tiráda mi zní v uších, když vystupuju z vlaku na nádraží v Mathuře. Tady je totiž krišňácká i nádražka. Se s tím smiř.

Plán je tentokrát narýsován zcela precizně: než abych jel až na Hazrat Nizámuddín, vystoupím už v Mathuře a vezmu to do Džajpuru zkratkou ranním vlakem v 8:25. Aby to nebyla taková nuda, o zpestření cesty se postará policista, který uprostřed noci všechny v našem vagónu seřve a probudí nepřátelským doporučením, ať si hlídají mobily a nenechávají je na noc v nabíječce. Ale to je pořád v pohodě. V noci se slavil svátek Dašahrá a v Amritsaru to skončilo 61 mrtvými, které přejel rozjetý vlak. Pořadatelé nějak zapomněli dát železničářům vědět, že se bude slavit i v blízkosti trati. Neuděláš nic.

Na nádraží v Mathuře však o téhle tragédii zatím nikdo neví. Přijíždíme na něj v 1:47 v noci, což je bohužel jen s třináctiminutovým zpožděním. A to znamená, že budu muset do rána přečkat na peróně. Alumatka a starý povlak od peřiny poslouží stejně dobře jako vždy, důležité však v takových případech je zaháknout se do batohu tak, aby ho nocležníkovi nikdo nemohl jen tak snadno vytrhnout zpod hlavy.

Když se chvíli před sedmou hodinou probudím, před očima se mi začne odehrávat něco, co by klidně mohlo být rozšířenou realitou, kdybych ovšem nebyl v Indii: Nad hlavou mi sedí policista a připravuje si bago tabáku. Celé nádraží se rekonstruuje, omítka je omlácená až na cihly, jen fresky s Kršnovými obrázky si nikdo sundat nedovolí, prasák neprasák. Uprostřed nadchodu nad kolejištěm potkává oranžový sádhu bílého volka, asi jde taky na vlak. Ve městě Góvindy, tedy ochránce krav, asi celkem normálka.

Dalo by se tedy říct, že je všechno v nejlepším pořádku. S jedinou výjimkou: kršňácká nádražka, do níž se tuze těším, otevírá až v osm hodin. Není však třeba zoufat. Tak jako král pastýřek sice nejvíc miloval Rádhu, ale nakonec se oženil s Rukminí (a pak s dalšími sedmi princeznami), nádražky jsou tu rovnou dvě. Ta druhá patří pod řetězec Food Track / Comésum, ale globalizovaná je jen zdánlivě: najdete zde nejen Kršnův oltářík, ale také strom vyrůstající z podlahy přímo uprostřed nádražky.

Kuchtíci právě začínají smažit snídaňová menu, a tak si poroučím púrí bhádží a zabírám skvělé místo v boxu s výhledem ven do uličky, která slouží jako vedlejší východ z nádraží a kudy pendlují pozoruhodné existence, jako například cyklista v motorkářské přilbě. Jelikož okno vlastně ani není okno, ale jen chybějící kus zdi, dalo by se tudy i krásně utéct bez placení, kdyby se ovšem v indických nádražkách neplatilo zásadně předem.

Zatímco zakládám další nádražkový home office a zapínám počítač, vrchní zapíná rádio. A pouští asi třičtvrtěhodinový bhadžan Rádhé Rádhé Rádhé, Barsáné válí Rádhé, který vzývá Kršnovu milenku z městečka Barsáná vzdáleného asi 50 kilometrů od Mathury a který se ozývá lokálem i ve chvíli, kdy nádražku opouštím ve prospěch deluxe toilet complexu před staniční budovou. A pak už rovnou do kršňácké nádražky, bez níž by zdejší návštěva ani nemohla být kompletní.

Nádražka s názvem Krishna Z (čti Kršna Zed a neptej se mě proč) vypadá, že se potýká s podobným osudem jako třeba nádražka v Aurangábádu: kdysi tradiční a oblíbený podnik, který však v současné době jen těžko konkuruje franšíze Food Track / Comésum, která se šíří po indických nádražích jako mor. Zjevně už pamatuje lepší časy, jak napovídají propracované podhledy či luxusní umyvadla, u nichž ale za ty roky trochu prohnily trubky. A mimochodem, tahle tradiční nádražka má na rozdíl od té nové i vlastní záchody.

Těžko pochopit, proč právě tento podnik navzdory jeho kráse a ušlechtilosti stíhá neblahý osud podobně jako krále z Dvárky v eposu Mahábhárata. Tady je totiž epické snad úplně všechno už od samotného vchodu, který je natěsnán mezi obrázky jihoindického a paňdžábského thálí a nadživotní portrét Kršny coby dítěte hrajícího na flétnu a schovaného za hromadou cukroví. A lehce naddimenzovaná místnost čítá celkem čtyři stoly, z nichž jeden je vyhrazen okázalému Kršnovu oltáři. Zatímco u nás si v nádražkách personál věší dresy a vlaječky svého fotbalového oblíbeného týmu, v Indii čekejte svaté obrázky a květinové věnce.

Tradiční pohostinnost se pozvolna vytrácí i z takové země, jako je Indie, tady jí však stále mají na rozdávání. Stolek se smaženkami do ruky na cestu je obsluhován usměvavým klučinou a nastrčen přímo do vchodu tak, aby hostům znemožňoval rychlý vpád i náhlý úprk, přinutil je zvolnit tempo a ocenit, že mathurská nádražka je pořád místem, kde se dá schovat před rušným železničním světem.

Poroučím si čaj za 10 a smaženkové kombo chlebové pakóry a bramborové bóndy za 20. Smaženky jsou sice krásně naaranžované do lodičky, ale bónda je vyloženě hnusná. Chuťový zážitek ještě dokreslují krysy pobíhající po podlaze, ale aspoň čaj je tak dobrý, že si dokonce přidávám. Potíž ovšem nastává ve chvíli, kdy se mi začne vybíjet počítač. Jediná zásuvka se totiž nachází v chodbě do skladu, což je mimochodem přímo na trase krysího tahu.

„V pohodě, podej si židličku a sedni si,“ uklidňuje mě vrchní. „Dokud nepřijde šéf, tak tady můžeš klidně sedět.“ Tedy klidně sedím, leč šéf přichází už za deset minut a vypadá nasraně. „S tímhle si jdi do čekárny!“ huláká na mě a vypíná mi zásuvku, aby svůj imperativ učinil performativem. Nedá se nic dělat, musím hledat útočiště v čekárně druhé třídy. Můj vlak se totiž mezitím opozdil už o dvě a půl hodiny. Vůbec nechápu, jak to na tak krátké trase z Iláhábádu vůbec dokázal. Neuděláš nic.

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.