Podle starověkých bájí a pověstí bylo Kutaisi hlavním městem království Kolchidy. Mnoho památek po tomto slavném věku sice ve městě nenajdete, podlehly totiž psychedelické sovětské mozaice na zdejší tržnici, této stalinské čistce veřejného prostoru. Zato hledat nádraží Kutaisi II je skoro jako výprava za zlatým rounem. Je dobře schované za autobusovou stanicí a především obrovskou tržnicí, kde seženete úplně všechno od kuřete až po rozbrusku.
Jezdí sem jen jeden osobní vlak z lázeňského městečka Cchaltubo, jinak nádraží slouží toliko pro nákladní dopravu a vlastně nemá ani výpravní budovu. Z toho by zdánlivě mohlo vyplývat, že tedy nemá ani nádražku, ale opak je pravdou. Budete-li sledovat kroky místních argonautů, jež vedou průchodem mezi likusáky, které zřejmě byly někdejším nákupním centrem, brzy stanete na malém prostranství, na jehož okrajích stojí nádražka ne jedna, ale rovnou tři!
Potemnělá zadní hospůdka se zvětralým Natachtari na čepu, vikslajvantovými ubrusy a fotografiemi i soškami štěňátek jako z videoklipu Marie Pojkarové láká na kafe a čaj, ale především nepřeberné množství alkoholu. I nějaké jídlo se asi kupodivu vyskytuje, neboť děda u vedlejšího stolu žmoulá v umělohmotném košíku dvě skývy chleba.
Já si poroučím ranní kafe. U vědomí toho, že Gruzínci si kávu často a rádi sami praží, by to nemusela být špatná volba. Ale je. Místo kouřícího šálku jak z reklamy na Dadák mi na stole přistává kalíšek instantního čehosi. Pro tohle se pan Arnošt s tatíčkem Masarykem nekamarádil. Nebudu však zastírat, že i když je majitel sympaťák a jeho dcera coby servírka se o to aspoň snaží, ve skutečnosti jsem se sem vypravil především kvůli záchodu, po jehož návštěvě raději mizím vyzkoušet nějaký přívětivější podnik. Jako ten Iásón, co kvůli lepším podmínkám v práci opustil Médeiu.
„Chceš chačapuri?“ láká mě do vedlejší nádražky paní vedoucí, která na zahrádce loupe česnek. Samozřejmě! A už se cpu do dveří jako Jiří Kára do letenského dřeváku. „Bude to za čtyři minuty,“ vysvětluje žena za pultem a podává z lednice taragonovou limonádu, aby mi čekání rychleji uteklo. Brčálová šťáva dokonale ladí s mobiliářem Kazbegi, zelenými stolky i čili papričkami jako v nějaké indické hospodě a vytváří tak dokonalých 50 odstínů zelené. Chačapuri je sice lehce šizené, ale co bych chtěl za lari padesát. A kde se točí Kazbegi, tam jsem člověkem.
Zde jej však netočí. Nezbývá tedy než se vypravit do poslední z nádražek. Ostatně je nejvyšší čas, neboť vedoucí a kuchařka usedají k snídani s litrovou lahví čači. Přidávají se i řidiči maršrutek – ti ovšem pijí limonádu, což je trochu s podivem, protože například pivo není v Gruzii vesměs považováno za alkohol a často se vám tak stane, že do sebe váš řidič láme jednoho lahváče za druhým. Brzy to zjistí i davy západních turistů, kteří na přilehlém autobusáku nasedají do maršrutek mířících do Mestie.
Nezbývá tedy, než se přesunout do nádražky třetí. Ač Kazbegi, pivo tentokrát není žádná velká sláva. Na autobusáku toho asi přeci jen až tak moc nevytočíš. Cením ale, že Gruzínci celkem běžně točí do vychlazených sklenic. Najednou odněkud přichází jakási paní, točí si Kazbegi do decky, usedá k vedlejšímu stolu a šustí pytlíkama. Chvíli si nechám mikrotenovým zvukem kazit dopolední pohodu, než mi to dojde: ona před nádražkou prodává chačapuri a lobiani a balí je do sáčků. Ač za 2 lari, chačapuri je vskutku lepší a poctivější než vedle a není divu, že ho chodí prodávat po celém tomhle nádražním mikrosvětě. Poté, co si k vedlejšímu stolu přisedají zedníci jako v Hulíně, musím konstatovat, že komunitní život v této trojnádražce by si zasloužil samostatný antropologický výzkum. Rozeznat, kdo patří kam a ke komu, není prakticky možné, protože obsluha i hosté se pozvolna přelévají z jedné nádražky do druhé podobně jako já.
„Kolik v Česku vyděláváš?“ začíná vyzvídat vedoucí první nádražky a na oplátku hrdě hlásí, že je mu už 72 let.
„Kolik stojí cigarety?“ ptá se, když neochotně prozradím svou měsíční mzdu, krerá je i tak skoro třikrát vyšší než gruzínský průměr. I na cigarety vyhráváme, i když se tentokrát rozdíl zmenšuje. Bohužel pro Gruzínce.
Nakonec však přeci jen aspoň sníží skóre tvrdým direktem: „A máte tam chačapuri?“
Nemáme. Více než čestný úspěch Iásónova potomka. I když na Kutaisi II člověk místo zlatého rouna najde spíš jen hovno, může si být jistý, že to hovno bude zlaté.
