Obsluha pomalá, nešikovná a nepříjemná. Talíře špinavé. Birjání průměrné, dósa ucházející, sámbhar spíš hnusný a místo kafe jen jakási podivná mléčná tekutina. Ani nádražní wifina sem nedosáhne. Přesto jsem v nádražce na Hazrat Nizámuddín strávil více než tři hodiny. Jsou prostě věci, které se nedají pochopit ani rozumem, ani srdcem.
Když ve stanici Hazrat Nizámuddín na jihovýchodě Dillí vystupuju z vlaku po více než šesti letech, na nádraží je opět potopa – tentokrát vylévají vodu zkondenzovanou v klimatizaci a podlaha je ponořená pět čísel pod vodou. Ale vlastně mě to uklidňuje. Je hezké vidět, že některé věci zůstávají při starém. Zato místo obskurního bistra, o němž v roce 2012 Zhaly napsal, že vypadá, jako kdyby McDonald’s založil Švejk, nacházím jenom ajznboňácký kancl a pojízdný stánek s novinami.
„Prosímvás, kde je tady restaurace?“ škemrám u vojáka vedle bezpečnostního rámu. Mohlo mě varovat, že muž ve zbrani porozuměl slovu „restaurace“ teprve při třetím zopakování. Takhle na jeho radu přecházím po nadchodu na druhou stranu nádraží, kde nenajdu nic než jeden stánek se smaženkami a automat na vodu, který ale bere jen staré pětirupiové mince, čehož si samozřejmě všimnu teprve ve chvíli, kdy tam hodím novou a nic se nestane. Na druhý pokus už se při hledání řídím selským rozumem a na cestu se vyptávám samotného prodejce novin. To by bylo, aby nevěděl, kam mu nádražku přesunuli.
A knihkupec ví. Nádražka se přestěhovala vedle staniční budovy, kterou je tedy nutno opustit. Člověk si tak může nádraží prohlédnout i zvenku a kritickým okem zhlédnout, jak nedávno dostalo do vínku nový facelift, obklady ze skla a barevného papundeklu a mozaiky zobrazující nejen výjevy z železniční dopravy či života velikánů indických dějin, ale také prostou denní rutinu drážních zaměstnanců. Zdá se, že nový je také ochoz v prvním patře. Sice je tu vyhlídka jen na prádlo, které si na zábradlí suší místní parta posunovačů, ale zato tady dá expresně vystudovat vysoká škola zevlingu. Čekárny procházejí rekonstrukcí, a tak se cestující prostě povalují na balkóně.
Sama nádražka je, po pravdě řečeno, poněkud obskurní. Na to, že celá patří jediné společnosti, vypadá spíš jako náhodné seskupení několika různých bufetů, barů a restaurací, rozhodně však nikoli jako umělecká instalace, protože do umění jakéhokoli druhu má tenhle podnik asi tak daleko jako tvorba Michala Horáčka. Kocour se schoulil na tvůj klín / a u nohou spí ti sannjásin. Když přicházím, sekuriťák zrovna vyhazuje z fronty místního houmlesáka.
Původní plán usadit se v nádražce na tři až čtyři hodiny a pokusit se tu pracovat vypadá jako mission impossible, ovšem bez Toma Cruise. Podnik sice má otevřeno nonstop, ale vinou jeho umístění sem ani nedosáhne nádražní wifina, takže se musím připojovat přes telefon. Ještě že mám v rámci indického tarifu 1 GB denně. Elektrická zásuvka je umístěná na snad nejhorším místě hned vedle vchodu a do nádražky navíc prosklenými dveřmi svítí ostré říjnové slunce. Z nějakých záhadných klimatických příčin, do jejichž tajů jsem ještě nepronikl, je totiž v severní Indii na podzim nejčistší vzduch – pochopitelně jen do chvíle, kdy rolníci v Paňdžábu a Harijáně začnou pálit slámu a za pár dní začoudí celou ganžskou nížinu tak, že není vidět na krok. Sice se to nesmí a jsou na to i zákony, ale všichni asi tušíte, jak je to v Indii s jejich dodržováním. Dokonce se traduje, že poslední roky už to zemědělci dělají vyloženě naschvál jako formu protestu vůči vládě. Ta sice slibuje, že postaví elektrárny na biomasu a začne slámu vykupovat, ale zatím skončila jen u dotací na odvoz, které jsou však tak zoufale nízké, že se na to farmáři vykašlou a místo žebřiňáku radši vezmou sirky.
Ze snídaňového menu už zbývá jen masálá dósa, pročež moje první volba je jasná. „Sto padesát,“ dí suverénně pokladník. Když na něj vyvalím oči a zeptám se, jestli mu to připadá normální, nejdřív něco zamrčí a pak se zeptá, jestli nemám deset rupií v drobných. Dósa totiž ve skutečnosti stojí jen 110. Což teda taky není úplně málo, ale aspoň je to cena, kterou lze označit za morální. Morální je i samotná dósa připravená ve speciálním jihoindickém koutku, na rozdíl od sámbharu, který je spíš dost hnusný. Žádnou hitparádu by nevyhrálo ani kafe za 30, které si objednávám vzápětí a dostávám místo něj jen jakousi podivnou mléčnou tekutinu. Začínám přemýšlet, jestli by nádražka hořela stejně dobře jako otep slámy.
Zajímavé je, že ač k nádražce chovám jen ty nejnižší city, nakonec se v ní skutečně zdržím celé tři hodiny. Díky své členitosti totiž nabízí spoustu míst k prozkoumávání, jako například záchody v horním patře s bufetovým barem a cedulí „prosíme, neseďte nerozumně“ či akvárium s rybičkami, což už ale je v indické nádražce téměř povinnost. A když už nic dalšího, toho rádoby kafe bylo aspoň hodně.
Jako oběd si poroučím navábské birjání. Vegetariánské, protože zrovna probíhá Navrátri, tedy devět postních nocí před svátkem Vidžajadašamí neboli Dašahrá, při němž se slaví buďto vítězství matky Durgy nad buvolím démonem Mahíšou, nebo krále Rámy nad desetihlavým padouchem Rávanou – záleží na regionu. Pokud už v tom máte hokej, tak nevadí, pokladník z nádražky nejspíš taky. Asi si znovu vybírá slabší chvilku nebo zkouší nějaký ze svých triků – tentokrát mu trvá asi půl minuty, než mi začne vracet čtyři stovky ze zaplacených 560, aby mě nakonec poprosil o stováka a pětikilo mi vrátil. Doteď si nejsem jistý, jestli mě během téhle transakce nedokázal natáhnout.
Radši už moc nepřemýšlím. Dojídám oběd, nechávám nádražku za zády a jdu si spravit chuť ke stánku se smaženkami na opačné straně kolejiště. Do místa, kde dostanu horkou samósu za 10 rupií a horký čaj taky, kde pytle brambor hlídá sekuriťák na polední pauze, kde to voní betelem a žvýkacím tabákem, a kde si nepřipadám jako v korporátním openspace plném kokotů, ale jako doma. Některé věci možná nejde pochopit rozumem, ale srdcem ano.
