Ružomberok: Nečekaně dobrá jalovcová smršť

Zimní nabídka relačních jízdenek nás zlákala k návštěvě tohoto napůl horského a napůl průmyslového městečka k zimním radovánkám. Trochu tvrdě vypadáváme z výšky Pendolina na nízký betonový perón a kulháme k překrásné dřevěné historické nádražní budově. Hledáme nějakou nádražní osvěžovnu, abychom se patřičně odměnili za cestu. Nacházíme z druhé strany nádražní budovy Jedáleň na stanici, vypadá dobře, ale má jednu chybu, je zavřená. Dle papíru nalepeného na dveřích funguje od 7:00. Trošku nás to přivádí do rozpaků, zda jsme takové lemry, že se chceme ožrat až tak pozdě ve tři odpoledne a už je zavřeno.

Chvíli zevlujeme před nádražím, místní nás pozorují, asi je zaujal náš zimní lyžařský outfit, když na zemi není ani milimetr sněhu. Prozkoumáme lokomotivu Korytnickej úzkokolejky a po zbytcích této trati se jdeme na chvíli projít, abychom nasáli aspoň trochu železniční atmosféry zaniklé dráhy. Po návratu zpět se odvážíme prozkoumat nádražní budovy o kousek dále a pod oprýskanou věží hlavní budovy nacházíme neuvěřitelný úkaz, stlučenou dřevěnou boudu s neonovým osvětlením a s obrovským prosvětleným červeným nápisem BUFET vyvedeném v dvojitém modrém rámečku. Tak to vypadá jako to pravé místo, které jsme hledali.

Atmosféru to tu teda má. Na střechu pergoly u bufetu s plastovým oknem padá modrá omítka, hned vedle stojí zrezlý stojan jakéhosi billboardu, do jehož konstrukce je vklíněn stůl a židle a na ní se jakousi pálenkou zahřívá místní štamgast. Máme chuť na hranolky, servírují se zde naprosto stylově do plastového kelímku a na ně ještě kydnou tatarku, a dostanete k tomu dokonce párátko. Chuťově jsou naprosto výborné a vůbec nesmrdí přepáleným olejem.

Při objednávce druhého kelímku nás zaujala neuvěřitelně pestrá nabídka tvrdého alkoholu, na kterou nás upozornil jeden z místních, který si objednával borovičku přímo do deckové sklenice. Tak do toho jdem taky, ale po našem, zatím jen „malé“ 5cl panáky za našich neuvěřitelných 16 Kč. Paní vrchní moc dobře ví, jak si udržet stálé zákazníky a přilákat nové.

Borovička je naprosto lahodná a nezopakovat rundu by byla velká škoda. Ještě zjišťujeme, že velký panák, jak tu říkají decáku, se pije naprosto běžně, ráno, v poledne i večer, prostě kdykoliv je příležitost zajít k bufetu a člověk se ani nemusí cítit provinile nebo jako alkoholik, tady je to takhle normální.

Dáváme další kolečko s místními, kteří se klasicky rozpovídají o svých osudech a místních zajímavostech, dozvídáme se, že tu dřív byla velká chemička a smrad takový, že tu v celém údolí Váhu nechtěl nikdo dobrovolně bydlet. Asi jako kdysi u nás v Lovosicích. Další kolečko… a pak nám naštěstí jede bus do Hrabova. S příslibem, že se ještě vrátíme (vrátili jsme se), naštěstí z tohoto borovičkového kolotoče vyskakujeme.

Tetrix / únor 2022