Udždžain: Pětatřicet kakají!

Už Ondřej Vesecký říkal, že skončit se má v nejlepším. Já jsem si to uvědomil, když jsem při svém putování střední Indií dospěl do poutního místa jménem Ómkáréšvar. Města, které vypadá, jako kdybyste Banáras nebo Haridvár doživotně pronajali kolotočářům. Města, kde najdete chrám s tak bizarním sousoším hinduistického panteonu, že je v něm pro jistotu zakázáno fotit. A města, kde jsem pozřel tak hnusné jídlo, že jsem se po prvním a jediném soustu rozbrečel a seznal, že se velice pravděpodobně do rána poseru.

Když mě v pět hodin skutečně probudila řídká stolice, vypadlo ze mě (mimo jiné) i jasné rozhodnutí: do Baródy nejedu, zkrátím výlet o den a vezmu to rovnou do Dillí. Ono mi vlastně ani nic moc jiného nezbývalo, protože jsem v původně plánovaných vlacích pořád neměl potvrzené místo a další dvě noci načerno na podlaze už jsem riskovat nechtěl. A tak jsem si ještě jednou prošel ono pozoruhodné poutní místo, jež ještě zkrášlila výstavba přehrady, a pak už jen nasedl na autobus do Udždžainu.

Přestup v Indauru a následné kokotění ven z města ukrouhly z mého plánovaného rozvrhu skoro hodinu. Když tedy konečně stanu před vlakáčem v Udždžainu, je mi jasné, že má mise není úplně jednoduchá: musím stornovat dva lístky a jeden nový si koupit (tedy vystát minimálně dvě fronty), nakoupit svačinu na patnáctihodinovou cestu a ještě najít správné nástupiště. Na celou akci mám 40 minut plus případné zpoždění. Žádná sláva, mami.

Nejprve beru útokem okénko s lístky, kde kupodivu není skoro žádná fronta. Babice mi sice tvrdí něco ve stylu „fucking, je plno“, ale já tuším, že kecá. Takže nejdřív na informace, odkud mě posílají do kanceláře hlavního průvodčího. A že prý je to v pohodě, do vlaku můžu i bez rezervace, jen si musím koupit jízdenku. Tedy čelem vzad a znovu na přepážku. Babice má pořád volno, asi k ní nikdo nechce. Raději tedy mířím k vedlejšímu okýnku, za nímž sice číhá místní seladon, ale potenciálních obdivovatelek se na nádraží nevyskytuje mnoho, a tak mám za pět minut nakoupeno.

Úkol číslo dvě, tedy storno starých lístků, zvládám také nečekaně rychle. Příjemný bonus v podobě ušetřených šesti stovek vždycky potěší. A že vlak přijede hned na první nástupiště? Ale tak to si nechám líbit, raduji se společně s klasikem. Zejména když na prvním nástupišti stojí pravý a nefalšovaný indický mlíčňák. Rezidua včerejšího blafu sice pořád v mých útrobách zlověstně probublávají, ale mlsný jazýček je silnější. Kupuju kelímek lassí a dvoje sušenky, k tomu nějaké banány a pomeranče, a rázem se mi hlavou začínají honit všemožná synonyma termínu idyla.

Komplikace začínají teprve ve vlaku. Kelímek samozřejmě okamžitě puká a lassí mi vytéká do batohu. Co však pámbů nenadělil na kelímku, to vynahradil na víčku, takže než stihnu těkavý obsah zneškodnit, mám od jogurtové břečky ulepené nejen ruce, ale i košili. A tak zatímco horké indické slunce vysouší na polovině mých věcí sladký bílý škraloup, já křepce pobíhám po vagónu spací třídy indických drah mezi pohupujícími se hlavněmi samopalů dvoučlenné vojenské patroly a kmitajícími pažemi jakéhosi debila, kterému jsem prý zasedl místo. Přestože zrovna sedí ve vedlejším kupé, brání své lehátko snad ještě udatněji než chrabří vojáci svou vlast: než se vrátím od vytouženého a těžce vybojovaného umyvadla alespoň s čistými předloktími, stihne na mě poštvat průvodčího.

A to jsme se ještě ani nerozjeli. Čeká mě 15 hodin v indickém vlaku bez místenky…