Zatímco posledně jsem na nejsmradlavějším indickém nádraží ztratil nervy, tentokrát jsem na něj řádně zpruzený už přicházel. To když mi na nedalekém autobusáku suše oznámili, že autobusy sice odsud jezdí do celého Rádžasthánu, ale zrovinka Alvar je výjimka, tam to jezdí z opačného konce města. Než se tedy kodrcat kamsi na Nizámuddín, rozhodl jsem se vzít to vlakem ze starého Dillí. Jednak určitě nějaký pojede, ale především je to jedinečná možnost prozkoumat vrchol indického nádražkového bizáru – místní McDonald, neboli मैकडॉनल्ड्स.
Zdejší McDonald totiž není tak úplně McDonald. Přesněji řečeno to je McDonald, ale se specifickou nabídkou: kromě sladkých housek, hranolků a karbenátků (ze všeho, jen ne z hovězího) se na vývěsní tabuli skví i tradiční indické pokrmy. Možná právě tahle kombinace je důvodem, proč se mekáč honosí podtitulem Family Restaurant. Na každý pád se však ukazuje, že slavná píseň od DZB má text vskutku vizionářský.
Dveřník má asi zrovna pauzu na bídýsko, a tak vstupuji dovnitř vlastními silami. A po pravdě nevím, jestli jsem zklamán, nebo naopak nadšen. Indické pokrmy se neprodávají na přepážce s ostatními McPokrutinami, nýbrž u samostatného okénka.
Obhlížím terén, vybírám stůl a docházím k jednoznačnému závěru: Pokud nádražka na Hazrat Nizámuddín vypadá, jako kdyby McDonald’s založil Švejk, tenhle mekáč museli založit místní Pejsek s Kočičkou, anebo spíš McRyba s McKozou – hlavní je, aby bylo v restauraci úplně všechno. Nejen dvojí výběr, ale i pestrobarevné obrázky spokojených strávníků, rozesmátá obsluha se žlutými visačkami, šmajchlkabinet v rohu restaurace, deprivovaná třicátnice uprostřed i tradiční pítko v temném kumbálu. A do toho výhled na tisíce Indů zdánlivě zmateně pendlujících po nádraží tak, jak to dovedou jen oni.
Takže co máme v nabídce? A vida, jihoindické speciality. Takže vadá sambhár, prosím. „Ale to je snídaňové menu,“ stírá mě obsluha. Nedá se nic dělat, tedy opět nějaká zeleninová šlichta. Přece se potupně nepřesunu k okénku se žlutými oblouky. Beru čhólé a tři chleby; na cizrnu už jsem pomalu expert. A mohu proto zodpovědně prohlásit, že to za těch 50 rupií žádná sláva nebyla. Dojem ještě dokreslují gumové čapátí po vydřidušských 5 rupiích. A z ledabyle oloupané zeleniny usuzuji, že do indického okénka byli nejspíš degradováni ti zaměstnanci McD, kteří soustavně zapomínali na okurku. Aspoň ten žlutý tác má u mě body za uměleckou hodnotu.
Co se týče záchodů, ty se mi najít nepodařilo. A je to škoda, v téhle dvojhospodě bych očekával nějakou kuriozitku à la Soči. Hodnotný estetický zážitek jsem si však vynahradil ve vlaku. Ten nakonec skutečně přijel, a to jen se 40minutovým zpožděním.
Atmosféra: * * *
Obsluha: * *
Čaj: nehodnocen
Jídlo: * *
Hajzlíky: nenalezeny
