Masarykovo Čínské Občerstvení: Kuřecí kusy i dělníci noci

Doba večeře už spíše minula a po návštěvě jedné restaurace ani nemusel být důvod hledat další stravu, ale v tu chvíli mi na mysl opět přišel zapadlý nápad, dopřát si konečně něco, cokoli, v čínské restauraci umístěné do jednoho z rohů Masarykova nádraží. O Flipu toho již bylo napsáno mnoho a ještě více jistě bude (prorokuji mu dlouhou a neměnnou existenci). Na „masaryčce“ se ale přitom nachází další stravovací zařízení, neprávem opomíjené. Ani jedno zřejmě jako klasickou nádražku klasifikovat nemůžeme, ale jídla i piva se vám zde dostane. Srovnáme-li navíc nabroušenější atmosféru ve Flipu s rodinnou pohodou a úsměvem obsluhy v řečené čínské restauraci, můžeme si podnik zvolit na míru, dle aktuální nálady. Ale postupně.

Zkraje pocestného láká prozaický název Masarykovo Čínské Občerstvení, akcentující kosmopolitní rozměr našeho bývalého státníka. Restauraci najdeme napravo od vstupního portálu do drážní haly. Zde doporučujeme obezřetnost – zvolíte-li špatný vchod, skončíte v neméně zajímavém kasinu, kde vás však čekají leda vyrovnané řady forbesů v prostředí bývalého secesního dekoru. Vím, o čem mluvím – jednou jsme zde shodou okolností skončili k ránu a byli nuceni vypít si pivo přímo na jednom z „kajotů“ kvůli absenci stolů. Správný vchod do Masarykovy Asie nicméně poznáte i dle toho, že se v něm mimo restaurace nalézá i stále fungující kadeřnictví. Minete ho, pokračujete podél stěny z překližky vyzdobené tzv. „toaletními nápisy“, a již vcházíte do majestátního sálu se zbytky historie. Kuchyň dle dobrého zvyku není oddělena od zbytku místnosti ničím jiným, než plechovým kuchyňským pultem/linkou, a tak lze přípravu zvoleného pokrmu sledovat v reálném čase. Nejprve si ale dobře vyberete místo k sezení, a to strategicky tak, abyste mohli přehlédnout celé území lokálu – odvíjí se od toho většina zdejšího obveselení.

Když jsme po deváté večerní vkročili, spatřili jsme jen obsluhu a pospávajícího strávníka v koutě. Nijak nás to neodradilo, vždyť se již blížila zavíračka o desáté, a tak jsme se usadili. Obsah i podobu jídelního lístku jsem tak nějak očekával, a také že ano – šlo o klasický sortiment i generický visuál vlastní většině čínských restaurací v tuzemsku. Mírně snad vyčnívaly „smažené kuřecí kousky s hranolkami“ za 59 Kč nebo „vepřové kuličky směs“. Kolega u vedlejšího stolu, probudivší se z limbu, tuto možnost zvolil, ale já se tentokrát držel pozadu, nepouštěl se do gastrodobrodružství a zvolil tradiční smažené nudle po thajsku, hned o 20 Kč dražší. Točený Gambrinus byl doručen záhy, cenově se vešel pod 30 Kč a chuťově se nijak nečekaně umístil pod průměr.

Než jsem mohl pozorovat kuchaře, jak obratně smaží mé nudle, počalo osazenstvo restaurace kupodivu houstnout. Nejprve se za oknem v příchozí chodbě zjevila lehce prošedivělá žena se zažloutlými vlasy, prošla několikrát tam a zpět a nakonec důvěrně zaujala místo u stolu vedle našeho kolegy, který už tou dobou zápolil s kuřecími kusy a na spánek již neměl pomyšlení. Obsadilo se i pár dalších stolů, ale největší oblibu si získal právě náš soused, jehož tabule posléze pohostila až čtyři osoby, převážně ženského pohlaví. Jeden z jeho mužských přátel nejevil příliš zájmu o historky z návštěvy příbuzné v nemocnici a spíše se zrychlenými, až tanečními kroky pohyboval po místnosti a posmrkával. Arytmicky se cukal tam a zpět, až nakonec opět vyplul ven do nádražní haly. Chvíli jsme pak pozorovali renesančně velká okna s potiskem z dob minulých, kde figuroval toust, koblih a dortík a reflektovali minulost tohoto zdobného sálu s nádherně vysokými stropy, kdy snad místu dominovaly spíše cukrárenské výrobky a nikoli voňavé a křehké kuře.

To jsem ovšem již obdržel své thajské nudle. Na pálivosti jim scházelo, a tak jsem požádal o klasickou stolní sadu nakládaného chilli a sojovky. Pan číšník ji tajuplně vytáhl zpoza lednice a podal mi ji. Bylo to tak jistě dobře, jelikož kdo ví, zda by kvalita těchto přísad neutrpěla, byla-li by ponechána svému osudu na stolech. Jídlo bylo průměrné, snad i dobré, avšak po jeho spořádání již nastal čas odejít. Pozdravil jsem zářivé jídelní podložky s růží a vánoční svíčkou, červený Gambrinus ubrus a také obsluhu, jejíž úsměv ani na minutu nezmizel. Venku jsem si už jen říkal, že příště tuto drážní „čínu“ navštívím v době oběda a přemýšlel, bude-li plno a jaké další zákazníky potkám, k čemuž mě doprovázel plný žaludek vydávající veselé melodické zvuky. Až zpětně jsme došli prozření ohledně našeho souseda u vedlejšího stolu. Dle indicií totiž mohlo jít o pasáka a jeho spolustolovnice byly evidentně i jeho svěřenkyněmi. Nebo bylo vše jinak? Těšíme se na shledanou!