Vlakem se v Chile svezete zřídka, úchvatnou krajinu 4329 km dlouhé země brázdí miliony autobusů. Cestovatele znavené dlouhou cestou čeká na nádražích nejčastěji kávový kiosek nebo trafika. Pořádné nádražní restaurace nejsou běžné, když už ale na nějakou natrefíte, stojí to za to.
Na cestu z malebného údolí Elqui do slovutného letoviska La Serena si moje evropsky časově-úzkostlivé já dalo celkem velkou rezervu. Což nakonec nebylo třeba, neb mikrobus zdolal strmé horské cesty bez problémů a já tak měla hodinu k dobru na poměrně nudném autobusovém nádraží. Moje srdce proto zaplesalo, když jsem objevila nádražku Bus Top umístěnou ve zvýšeném podlaží.
V líném pátečním odpoledni byla hospoda nad pulsujícím terminálem téměř prázdná. Přiměřeně znuděné byly i obsluhující dívky. V nabídce měly jedno točené pivo a tři plechovková, ceny na chilské poměry spíše lidové. Jídelní lístek byl celkem bohatý, od základních sendvičů až po luxusní steaky. Poučena z předchozích nezdarů říkám jasné ne značce Escudo a objednávám Cristal, roztomile šilhavého krále mezi levnými pivy. Obecně se v Chile dá sehnat i slušné pivo (naučili je to Němci), bohužel za dost přestřelené ceny.
Nedostatek sociálního kontaktu v opuštěném lokále mi vynahrazuje obří plochá telka, na které běží jakési americké drama s právnickou zápletkou a hispánskými titulky. Raduju se, že skoro všem španělským slovům rozumím, ale pak mi dochází, že se celý příběh točí okolo alkoholu, drog a sexuálních eskapád a zamýšlím se nad sebou. Morálka ale naštěstí nedostane velkou šanci, neb záhy doráží můj sendvič avokádo/kuře, do kterého dle místních zvyklostí zakrojím příbor. Hamburgrová houska je dobře křupavá, náplň ovšem mohla být o dost bohatší.
Při placení mě zaráží vysoká cena a tak mobilizuju veškerou asertivitu i španělštinu a snažím se servírce vysvětlit, že ten sendvič rozhodně nestál 5000 pesos. Nejdřív mě lehce patronizujícím tónem přesvědčuje, že se asi pletu, ale když trvám na svém, vydává se ke pokladnímu, ležérnímu bossovi celého lokálu. Vzápětí přispěchá s opravenu účtenkou a omluvou, dokonce se poprvé za celou dobu usměje. Mé vyklidněné chilské já vrací úsměv ještě vřelejší, byť se mi nechce úplně věřit, že za to mohla chyba kasy.
Cestou na záchodky si všímám dámy v letech, která celkem důstojně klimbá nad laptopem s puštěným youtubem. Ve Všetatech by mě tento výjev asi zarazil, ale v Chile je to běžná věc. Latinos jsou velmi zběhlí v moderní technice. Každý druhý důchodce má účet na Fejsbuku a tablet, na který fotí téměř vše, co potká. Když máte štěstí a vaším compañero de bus se stane gentleman s osmdesátkou na krku, dost možná vám za těch pár hodin převypráví celý svůj život a ukáže na tabletu 100 rozmazaných fotek z poslední dovolené, včetně tuleních póz u bazénku. Omladina ovládá telku iphonem a v jejich verzi Stardance rozhoduje známka, kterou v reálném čase generují diváci s mobilní aplikací, protože SMSky jsou nudný relikt nulté dekády.
Záchodek byl jen jeden, unisex a rovnou i s umyvadlem. Neurazil, nenadchl. Po jeho návštěvě už ale musím na autobus, a tak se nestihnu dozvědět víc o podřimující paní a jejích mediálních návycích (zdá se, že sleduje něco jako kompilace vánočních songů), ani muži, který mezitím usedl ke steaku s báječně vypadající zeleninovou přílohou.