V „nové“ nádražce na Jedlové jsem ještě nebyl, ale teď, když to tu pročítám, nedá mi to, abych se nepodělil o své zážitky z její historie. Čestný harcovnický, že všechno, co píšu, je pravda, a jestli ne, tak je to jen neúmyslně a ze sentimentu.
Od devětadevadesátýho jsem jezdil na dětské tábory, kde jsem nějakým záhadným způsobem vydržel dodnes. Začínali jsme v Kytlici (místňáci říkaji v Kytlicích) a Jedlová, Tolštejn a Jelení skály byly poměrně častým cílem puťáků. Zastávky v nádražce bývaly časté, nicméně jako desetiletej smrkáč ještě genius loci moc neoceníte, navíc si myslim, že nás vedoucí dovnitř ani nepouštěli – maximálně z útrob hospody pověřená osoba vytáhla limču nebo zmrzku pro všechny.
Situace se pro mě a pár kamarádů změnila až po nástupu na praktikantské posty. To už byl sice tábor přestěhovanej o několik desítek kilometrů dál do hvozdů Šluknovskýho výběžku, ale Jedlový, jakožto železničnímu uzlu uprostřed lesa, se nedalo vyhnout. Když tenkrát člověk vstoupil do interiéru, vystavil se ataku na všechny smysly – nos zaregistroval kouřovou clonu držící se při stropě, pach (vůni?) piva a česnečky. Hmat vnímal mastnotu a lepkavost stolů a baru. Oko se muselo vyrovnat se zvláštní směsicí vystavených artefaktů – jamajská vlajka, plachta s portrétem Boba Marleyho – oboje bylo zřejmě zakoupeno v tržnici dole na Podluží a patřičně nasáklé kouřem. Stěny žluté s červenými a zelenými šmouhami, nějaké suvenýry z cest pana vrchního – jako celek však působila výzdoba kupodivu kompaktně a člověk jí odpustil i vyložené kolapsy vkusu. Sluch tehdy zaměstnávalo reggae, Dylan nebo androš. Chuť zejména utopenci (hodně dobře utopený), a můžu-li to po skoro deseti letech tvrdit, i dobrý pivo.
Sortiment byl rovněž zajímavý – z jídla si pamatuju jen zmíněný utopence a česnečku, ale mám za to, že nechyběl ani naložený hermelín, řízek nebo smažák. Vedle baru stál box na zmrzky, na pultu mj. piksly s lízátkama a dokonce pletený náramky v rasta barvách, údajně vlastoruční výroby pana vrchního. Podle ksichtu nakupujícího vrchní nabízel i nějaké ty gramy konopí, případně semínka.
Vrchní se myslím jmenoval Jarda – soudím i podle toho, že na venkovní ceduli, kde se křídou inzerovala nabídka, bylo lihovkou připsáno: „Jardo, běž se oběsit, vole!“. I s ním mám pár bizarních a nezapomenutelných zážitků. Jednou zrána jsme čekali na vlak a po chvíli se nám podařilo na Jardu dobouchat. Nejdřív nás odpálkoval, že je zavřeno, ale asi po pěti minutách přišel s návrhem: „Teď mi přivezli zmrzliny, tak jestli mi je odnosíte, máte nanuka a pivo zdarma.“ Nu, odnosili jsme, a měli pivo a nanuka zdarma. Jindy, když kámoška platila dvě piva tísícovkou, reagoval slovy: „Tyvole, tauzend!“, nicméně způsobně vrátil (asi bych na jeho místě byl více podrážděn). Jedno léto jsme během čundrování byli obzvlášť častými hosty – vzpomínám, že jsme i navečer s místňáky opékali buřty a pak nocovali na venkovním posezení pod tím velkým jasanem u turistické mapy. Kromě dalších památných hlášek obyvatel z okolí mi v paměti uvízlo, že za pana vrchního tenkrát v době jeho thajské dovolené zaskakovala nějaká známá, zřejmě s postranními úmysly mu nádražku vyfouknout.
Asi o týden později jsme měli sraz s vedoucími a oddílem dětí z našeho tábora na Tolštejně, jenže nás tam stihla sedm hodin trvající průtrž. Na hradě seděla mlha a nebylo vidět na krok. Vrchní z tamní hospody říkal, že by nás býval nechal přespat, ale údajně měl zrovna přijet majitel. Vyhodnotili jsme, že táhnout patnáct dětí do promočeného lesa a stavět tam přístřešky z celt už nemá smysl, a proto jsme se s kamarádem vydali zkusit šěstí do nádražky. V plánu bylo omrknout situaci a v případě vyjednání noclehu poslat na hrad pro zbytek. Jenže situace byla takováto: po příchodu nás zarazil další cizí člověk u pípy (pokládali jsme ho za nového vrchního), který se nám představil jako Bastard. Nenašli jsme zaskakující známou, ale natrefili na Jardu, jak v pozici supermana spí u jednoho z plně obsazených stolů. Osazenstvo lokálu si mezitím samo točilo piva. Když se nám podařilo Jardu vzbudit, přednesli jsme mu prosbu a objednali si česnečku.
Po půl hodině se Jarda připotácel s miskami, polívku rozlil, a my tedy zatím popíjeli pivo, co nám natočil někdo z hostů, možná Bastard. Při dotazu na nocleh Jarda zamumlal, že je vožralej a jede spát ke kamarádovi do Děčína, takže prej ne. Napadlo nás ještě obměkčit ho hrou na kytaru, kterou jsme vyštrachali někde mezi stoly. Hosté nabádali: „Zahrajte Mochomůrky, to má rád!“ Jenže s prvním refrénem Jarda zmizel v kuchyni. Rozhodli jsme se ještě vynést trumf v podobě písničky, kterou jsme rok před tím o nádražce v Jedlový složili. U sedících vyvolala velký ohlas – „Jardo, pocem, to je vo tobě!“ a v tu chvíli se připotácel vrchní z kuchyně se saxofonem. Asi nikdy jsem nezažil takovou haluz. Jarda foukal do sága fakt vehementně – vestoje, vkleče, vleže – těžko říct, jestli to bylo z důvodu obliby Vráti Brabence, nebo z totálního deliria. Ani to nám ale nebylo moc platný – po hudebním čísle se s náma Jardovi kámoši rozloučili (on sám už nemoh mluvit), zamkli hospodu, naskákali do favoritů a i s panem vrchním odjeli. Po tomhle zážitku jsme se vrátili na Tolštejn, kde zbytek vedoucích vyjednal pro děti nocleh u jednoho z místních pod kůlnou.
Psal se rok nula-osm a to byla moje poslední zkušenost se starou jedlovskou nádražkou. Napřesrok byla zavřená a rok poté už měla jiného, zřejmě současného provozovatele. Po kouzlu dob nedávno minulých ani památky – vymalováno, čisto.
Občas si na Jardu vzpomenu a přemítám, co ten alkáč asi dělá… Jen doufám, že se fakt neoběsil.
Jo a ten náš pubertální hudební skvost je tady.
Egon