Čitrakút Dhám Karví: Kudy chodí dějiny

Ptáte se mě, proč po Indii tak rád jezdím železnicí? Inu proto, že vlak mi o téhle zemi řekne úplně všechno. Nebo aspoň skoro. Ve druhé třídě, ať už spací nebo sedící, poznáte celou Indii nejlíp a bez námahy, pokud tedy za námahu nepovažujete povalování na modré kožence.

Tak třeba posledně. Pokud nebudete pitomci jako já (čti: necháte si dostatečnou časovou rezervu na to, abyste se dostali na nádraží, zvlášť když je pátek odpoledne), před odjezdem z dillíské stanice s tajemným jménem Hazrat Nizámuddín si ještě můžete prohlédnout Humájúnovu hrobku a přilehlé staré městečko plné klikatých uliček. A pak už vzhůru na lehátko vlaku s honosným historickým názvem 12190 Mahákóšal Express. Na památky už protentokrát zapomeňte, dějiny procházejí přímo kolem vás uličkou mezi sedadly a lehátky.

Kdopak to tu zpívá a bubnuje? Že tu písničku odněkud znáte? Není divu. Jsou to krišňáci, kteří vám budou celou cestu z Dillí do Mathury prozpěvovat své monotónní bhadžany. Začíná vám z toho nekonečného Haré Krišná a Rádhé Rádhé hrabat a potřebujete na vzduch? Vystupte si – a zjistíte, že krišňácká je i nádražka v Mathuře. Raději zpátky do vagónu. V Ágře na chvíli přistoupí kluk, který vám bude nabízet ve speciálním dárkovém balení péthu – sladké melounové kostky, které si dopřával už císař Šáhdžahán. Víte mimochodem, jak se ten meloun jmenuje? Beninkasa voskonosná. Zatímco váháte, zda si také nedopřát tuto pochutinu velkých Mughalů, borci na spodní sedačce si dělají srandu ze staré žebračky a místo jídla jí nabízejí banány.

Je čas jít spát.

V Gválijaru možná ze spánku zakašlete a zavzpomínáte na nejznečištěnější město celé Indie, v Džhánsí zase na chrabrou kněžnu Lakšmí Báí, a třeba i napodobíte její skok z hradeb skokem z horního lehátka na podlahu a zaběhnete se na chvíli protáhnout na perón. V Mahóbě si necháte zdát o odbočce na Khadžuráho a výjevech z Kámasútry vysochaných do tamních chrámů, a už jste v Čitrakútu. Městě, které má pro hinduistickou mytologii zvláštní význam, neboť se zde jedenáct a půl roku ze svého čtrnáctiletého vyhnanství ukrýval bájný král Ráma.

Ale už dost vzletných výkladů o historii a mytologii. Dnes je na tom Čitrakút podobně jako ještě před pár desítkami let Ajódhja. Téměř všichni Indové a Indky o něm vědí, protože se o něm píše v Rámájaně. Méně jich už ovšem tuší, že tohle zapadlé město uprostřed ještě zapadlejšího kraje jménem Baghélkhand skutečně existuje. O významu Čitrakútu pro současnou indickou realitu nejlépe asi vypovídá fakt, že zdejší železniční stanice byla nedávno přejmenována na Čitrkaút Dhám – Karví. A zatímco na nástupišti přibylo pítko pro vozíčkáře, stažené rolety čajového stánku i snídaňového centra vám jasně sdělují, že nejdřív je daršan a pak teprv nádražka a show.

Druhý pokus si tedy nechávám na večerní odjezd o několik dní později. Nádraží je narvané k prasknutí, do Čitrakútu totiž zajíždí jen asi šest dálkových spojů denně – i když to vypadá, že nemálo lidí vyčkává i na modlitbu v malém chrámu přímo naproti staniční budově. Stánek pana Šarmy je sice tentokrát otevřen, snídaňové centrum však bohužel zavřeno i tentokrát. Nezbývá tedy než volit z podniků přinádražních. Jelikož se nacházím v městě Rámově, v rámci zachování vesmírné rovnováhy mířím do jídelny Šankarovy, která již zdáli vábí nápisem „Konzumace alkoholu přísě zakázána!“* krasopisně vyvedeným na zdi.

Nápisů je tu ovšem více, sice už jen vytištěných na papírech, zato však ryze nádražkových; dalšími jsou „Na jeden talíř jídlo jen pro jednu osobu“ a „Dvěma lidem nebude k jídlu podruhé nic přidáno“. Já si přidávat nepotřebuju, neboť do odjezdu mého vlaku zbývá jen 25 minut. Číšník se prsí, že z hindsky psaného jídelního lístku prý mají úplně vše, a tak objednávám karháí panír za 80 rupií.

Jídlo je s největší pravděpodobností vynikající. Nedokážu to ale říct s jistotou, protože po dvou dnech permanentního žvýkání betelu a kouření bídýsek na vesnici mám rozedřený jazyk a vyleptanou polovinu chuťových buněk. Jedno vám ale řeknu s jistotou: tak jako v celém Čitrakútu, ani v nádražce člověk neunikne náletům podivných černých brouků, kteří na vás padají shůry po kilech, občas koušou, ale hlavně strašně divně smrdí. A když vám jeden takový brouk spadne do jídla, tak to na jeho chuti sakra poznáte, i kdybyste měli chuťových pohárků jen čtvrtinu.

Závěrem nutno dodat, že personál je nejen příjemný a úslužný, ale dokonce se sám nabízí k pózování na fotografiích, a také že k ceně paníru je potřeba přičíst ještě cenu tří placek, takže jídlo nakonec stojí 92 rupií. Což je mi ale ve výsledku taky celkem jedno, protože ty drobné do stovky vytrousím v noci ve vlaku. Třeba je aspoň cestou zpátky sebere ta stará žebračka.

*To není překlep, nýbrž snaha o co nejbližší zachycení hrubky, jíž se dopustil čitrakútský písmomalíř.