Nausea naučila Dalibora housti
Pokud to nevíte, tak rozšíření silnice podél Vltavy, které v devadesátých letech srovnalo se zemí všechny staré domky v Podbabě a vytvořilo naprosto zhovadilou cyklostezku, bylo jednou z prvních podivných dopravně-budovatelských zakázek pražského magistrátu. Pokračovalo to Blankou a bude ještě hůř.
Každý z nás se narodil s nějakou výjimečnou schopností. Někdo si umí protáhnout šprcku nosem, někdo zase smotat ucho do ucha. NP se vyznačuje podivuhodným uměním nechat se zatknout nebo alespoň chytit revizorem v kterémkoli evropském státě. Když jsme tedy ukecali pokutu z 6000 forintů pro každého na 250 korun pro oba a navrch nafasovali ještě dva lístky, mohli jsme se konečně vydat na prohlídku Budapešti. Samozřejmě s námi cestoval i náš kamarád Braník, který se tak vlastně podíval do své domoviny.
Našim investigativním žurnalistům se podařilo vypátrat legendární auto geodetů z budoucnosti! Ano, Návštěvníci jsou zde – titulek hodný magazínu Blesk, aneb Centrální Mozek Lidstva to opět nezvládl.
Tenhle kopeček musí znát každý sportsman, který kdy zavítal do pražské Šárky. Třeba známý ovád Kutloch to běhal 3x za 2:40 až k odpadkovému koši. Jenže při úprku člověk nemusí řešit, jak nacpat 12 kilo zátěže do serpentiny. A bacha, nejostřejší je hned ta první. Takže vyhlašujeme měřený úsek číslo jedna, na kterém se můžou cyklisti v rámci tréninku trochu hecovat. Z Žežulky nahoru na Babu, převýšení 80 metrů, délku můžete přeměřit někdo s tacháčem. Úvodní traťový rekord jsem ustanovil na 4:13, ale jsem lemra po antibiotikách, takže mi určitě dáte na prdel. Své výkony můžete psát do komentářů a samozřejmě se počítají pouze výjezdy bez šlápnutí na zem a chytání za zábradlí.
Není snadné stihnout vlak z Rumunska do Maďarska, když každá ze zemí leží v jiném časovém pásmu a navíc se v noci posouvá zimní čas na letní. Zkrátka, nádražku Orient Express v Oradei jsme navštívit nestihli. Vynahradili jsme si to však na budapešťském nádraží Keleti pályaudvar (pozor, pleonasmus). A jak jsme se brzy přesvědčili, název zdejšího podniku Orient Kávézó skutečně nelhal.
Včera jsme si pořídili nový fotoaparát a vyrazili na vycházku. Bylo to tak krásné, že k tomu nemáme co dodat. Snad jen tento slavný song od DZB…
Když jsme byli malí, zaplétali jsme si do špic barevné drátky. Kdo jich měl víc, ten byl větší machr. K dokonalosti to dovedl můj kamarád Timur, který si se svého BMX 20 vyrobil časovkářský speciál s loukotěma vepředu a diskem vzadu. Že se mu pak špice zkroutily do podivných úhlů a na svůj vynález se bál nasednout, to už je druhá věc. Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem dneska čistil kazetu a do toho mi Žabák poslal tohle video. Nemám co dodat.
Mysleli jste si, že už přišlo jaro, co? Nechali jste se ukolébat prvním sluníčkem a teplotami vysoko nad nulou, že? Doufám, že včerejší sněžení vás z optimismu řádně vyléčilo. Zima je krutá a dokáže udeřit nečekaně. A to na tomhle světě existují ještě mnohem horší věci – zemětřesení, tsunami, jádro… a vy.
Dneska má být největší úplněk za posledních dvacet let. Možná se dozvíme, jestli tahle fotka je jenom otisk minulosti nebo i obraz budoucnosti… Ale pak si nestěžujte, já vás varovala!
„Tohle zní jako Thema 11, když jim vypnou ve zkušebně proud,“ napsal mi Haimi poté, co jsem mu jednou nadšeně básnila o Boduf Songs. A možná tak Boduf Songs opravdu zní. Stejně nedokážu vymyslet žádné jiné přirovnání.
Který světový cyklista se může pochlubit tím, že se po něm jmenuje punková kapela? Nenapadá mě nikdo jiný než Džamolidin Abdužaparov. Nejslavnější občan Uzbekistánu a famózní spurtér, který dnes slaví 47 let.