Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
Opakování je matkou moudrosti a dobré kšefty dělají dobré přátele. Tak si jenom ještě jednou zkusme sesumírovat výhody a nevýhody vlastnictví prvního či druhého vydání naší nádražkové epopeje Chcípni do rána na chlupatý zuby (a na horečku omladnic)!.
Continue reading “Proč všichni nakupují výhodně a nikdo netratí”
Menší starobylé nádraží někde uprostřed vyprahlé pustiny. Teplé podzimní dopoledne, ale klidně by mohl být i jarní podvečer. Je to celkem jedno – den ještě pořádně nezačal a nejspíš ani nezačne. Po nástupišti se líně plouží pár cestujících a horký vzduch občas provětrá jen mávnutí křídel místního holuba. Vlak dobržďuje, zastavuje. Při došlápnutí na perón podvědomě sahám do kapsy pro harmoniku. Vítejte v Ahmadnagaru.
„Bhópál ve dne? To by byl dobrý název pro něco. A Bhópál v dešti ještě lepší,“ píše mi Betla. Sice zatím nevíme, co by se tak mohlo jmenovat, ale obě potenciální jména nás napadají, když podávám hlášení, že stepuju před bhópálskou nádražkou a odhodlávám se ke vstupu. Venku poprchá a vevnitř je mlha. Ne kvůli vzdušné vlhkosti, ale protože kuchař to nějak přehnal s flambováním. Jako třetí varianta se tedy nabízí Bhópál on fire. Jde se dovnitř.
Ptáte se mě, proč po Indii tak rád jezdím železnicí? Inu proto, že vlak mi o téhle zemi řekne úplně všechno. Nebo aspoň skoro. Ve druhé třídě, ať už spací nebo sedící, poznáte celou Indii nejlíp a bez námahy, pokud tedy za námahu nepovažujete povalování na modré kožence.
V sobotu odpoledne vyrážím z Valmezu do Brna a plán je jasný. Při posledním krátkém přestupu v Hranicích jsem zjistil, že tamní nádražka je znovu otevřena. A co víc, vrací se v plné formě. Tři různé „menýčka“ a otvíračka do devíti. Co chceš v městě přestupů víc. Tentokrát budu mít v Hranicích celou hodinu dvacet a před očima už mi tančí smažák, slivovice a arašídové křupky.
Nádraží v Mostě v sobě obsahuje všechno, po čem může unavený poutník toužit (snad kromě sexuálních služeb). A to „všechno“ donedávna zahrnovalo i ubytování ve zdejší výškové elegantně prosklené svobodárně, kde bydlívávali na směny sloužící ajznboňáci. Po chodbách ubytovny otevřené v posledních letech i pro běžné smrtelníky se proháněl králíček jednoho z nájemníků a pod okny duněly nákladní vagóny ČD Cargo. „To je všechno minulostí,“ svěřil mi po telefonu smutný hlas bývalého provozního, který budovu musel vrátit SŽDC, a dveře do 70. let minulého století se na nádraží v Mostě zase o kousek zavřely.
O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.
Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
Continue reading “Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?”
„Odkud jedeš, šerife?“ vítá otrokovická Bažina osamělého pocestného již v sedm ráno. Jestliže přerovská nádražka funguje téměř nonstop, železniční stanice Otrokovice nabízí jiný unikát. Všechna restaurační zařízení na sebe svou otevírací dobou navazují tak, že zde člověk může strávit 24 hodin v lihu, aniž by se vzdálil od kolejiště. Ráno v pět začnete v nádražce neboli bufetu Express, nejpozději po zavíračce v 19:30 se přesunete o sto metrů dále do Mašinky, a až v 23:00 zavře i ta, přivítá vás o dalších sto metrů dál bar Bažina. A s náručí široce otevřenou: u vchodu se totiž píše, že otevírací doba se odvíjí „dle počtu osob“.
Continue reading “Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!”