Maisúrské nádražce dnes evidentně nejde karta. Dósa není, vadá není, idlí není. Raději tedy volíme strategický ústup do nedalekého železničního muzea. Je nejvyšší čas: pokladník se hroutí na pult a schovává hlavu v dlaních. Jeho kolega zatím zatarasil vchod do nádražky reklamním poutačem a k tomu na celém nádraží vypnuli internet. Apokalypsa visí ve vzduchu.
Chcípni do rána na horečku omladnic!
Nic nekončí, jedeme dál!
Sice jsme tenhle vagón dlouho odbržďovali, ale přes náš ikonický svážný pahrbek se nakonec stejně překulil. Pro velký zájem připravujeme druhé vydání naší druhé knihy o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!
A nebude to jen prachmizerný dotisk. Tahle edice bude doplněná a rozšířená, abyste nebyli ochuzeni o nic, co se v inkriminovaných nádražkách za ten rok a půl od prvního vydání stalo.
Sušice: Maloměšťácké šarvátky
Kdybych se byl narodil o 120 let dřív a jmenoval se Karel Klostermann, pravděpodobně bych teď psal dobrodružné vyprávění o tom, kterak jsem uprostřed noci kráčel sněhovou vichřicí z Písku až do Kašperských Hor. Ale protože jsem se narodil v osmdesátých letech 20. století a své texty podepisuju iniciály NP, dám dohromady jen krátkou črtu o nádražce v Sušici, kam jsem přijel osobním vlakem Os 17514.
Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!
Tbilisi bylo toho dne modřejší než Okena. Televizní věž, gruzínská odpověď na Eiffelovku, se rozzářila odstíny tartrazinových limonád. Počet evropských vlajek ve veřejném prostoru napovídal tomu, že Gruzínci vlajky dostávají poštou spolu s letáky. Jenže v Gruzii nevedou schránky. Obyvatelé Gruzie jen měli radost z bezvízového styku se státy Schengenu, těšili se na eurovíkendy a budoucnost bez Ruska. Oddechnutí, jako když ti tvůj gruzínský kluk slíbí, že své mamce neřekne, že už nejsi panna. Tenhle den byl prostě stvořený pro lásku. Namísto mého milého ale v kuchyni čekaly flašky červeného gruzínského saperavi, se kterým jsme si taky slíbili při sobě stát v dobrém i zlém. Láhve však prázdné, postel vedle mě taky, návštěva nádražky pro mě tedy byla jasná volba.
Continue reading “Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!”
Hóspét: Ztraceno v překladu
Je to takový úděl všech turistických míst: ve zdejší nádražce zpravidla potkáte lidské typy, které byste tam nečekali. A taky typy lidí, které už asi nikdy nepotkáte. Nejinak je tomu v karnátackém městečku Hóspét, které slouží jako hlavní přestupní místo na autobus do nedalekého Hampi.
Řevnice: Píšeme Grandhotel, čteme nádražka
Řevnice prý mají zámeček. Nikdy jsem si ho ale nevšiml, ač mi město ani jeho okolí není zrovna cizí. Důvod je nabíledni. Když pominu místní kulturní událost roku, a to festivní, kotlíkářskou Portu konající se v lesním divadle, dostaneme se k zásadní řevnické dominantě, Hotelu Grand.
Continue reading “Řevnice: Píšeme Grandhotel, čteme nádražka”
Aurangábád: This city no rules!
„This city no rules!“ huláká na nás mladý motorkář, když křižujeme Aurangábád ve třech lidech a dvou krosnách na jednom skútru. A má pravdu. Než jsme se dostali do místní nádražky, pochopili jsme, že tohle město na severu Maháráštry funguje snad ještě jinak než celý zbytek Indie.
Dádar: Cvičení pro diabetiky
„Tady jako fakt visí lidi z vagónu ven?“ děsí se Vítek, když poprvé spatří plně vytíženou bombajskou železniční síť. „Neboj, to jsou jenom příměstské vlaky, to je jako jet u nás pár zastávek přeplněným metrem,“ zasvěcuje NP do indické drážní kultury vyjukaného novice. Netrvá to ostatně dlouho a na našem nástupišti zastavuje souprava zcela vylidněná. Naše radost z místa k sezení ovšem netrvá dlouho: na příměstských tratích v Bombaji se prohánějí nejen vagóny vyhrazené pro ženy, ale rovnou celé dámské vlaky.
Wrócław Glówny: Goraco polecam?
Vřele doporučuji. Tak zní v překladu název „nádražky“, kde jsem strávil v kdysi české Vratislavi půlhodinku při čekání na pociąg. Ale abych vysvětlil ten otazník v názvu, musíme se vrátit v čase ještě o něco zpátky.
Lvov: Halucinace z podvýživy
„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.