„Takže tohle je takový rakouský Hostýnek?“ prohlíží si NP majestátní baziliku Narození panny Marie. Nejen Hostýnek. Mariazell je největším poutním místem v Rakousku, které každý rok navštíví více než milion návštěvníků. Pokud však přijedou vlakem, k cíli své cesty možná ani nedorazí. V cestě jim totiž stojí nádražka.
Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky
Kmeny borovic pruží v silném větru, to ony umí, tyhle gymnastické kejkle. Já sleduju jenom NPho zadní kolo a zúžení zorného pole poskytuje naopak prostor pro fantazii. Abychom tak najednou vůbec nebyli na hranici katastru hlavního města, pravoúhlé ulice byly najednou spíš mořské proudy a všecky ty luxusní baráky jsou asi útesy nebo skály. A my jsme asi v severním moři nebo už je to Atlantik, kdoví. Ten vítr nás žene k ostrovu, který má na sobě nápisy pečivo, káva, limonády. Jenže to my víme, že je blbost, že je to kus pevniny v norském fjordu.
Continue reading “Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky”
Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury
Tuhle návštěvu jsem plánoval dlouho a cyklovýlet na Říp se ukázal jako ideální příležitost. Je poslední únorová neděle, do začátku tvrdého lockdownu zbývají už jen hodiny a ačkoli cyklistická sezóna teprve začíná, možnosti k delšímu výletu se obyvatelům hlavního města povážlivě zužují. A cestou z Řípa zpátky do Prahy se nachází příjemná ves jménem Zvoleněves.
Continue reading “Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury”
Den v zástěře Oáza
Jednou na konci srpna 2020 jsme se vydali s kamarádem Smrkem vlakem do Radotína. Pod příslibem návštěvy nedalekých plaveckých aktivit jsme se otočili i v místní nádražce a po cestě zpátky jsme nemohli vynechat ani ono dobré útočiště na Smíchovském nádraží. Když jsme po adekvátním občerstvení kráčeli po schodech dolů, kamarád mě upozornil na nápis na dveřích “Hledáme číšníka/servírku” a zároveň poznamenal, že je to práce přesně pro mě, tak jsme se tomu zasmáli a šli zas dál.
Kladno Švermov: Sklenička se rozbije a jiné životní štrapáce
Nádražka (podnik v budově stanice), přínádražka (podnik maximálně naproti přes ulici), diskvalifikováno. Pravidla almanachu nádražních restaurací hovoří jasně, otevřít si hospodu za rohem od vlakové stanice si sice zaslouží pochvalu, ale na mapu nádražek vás to nedostane. Jsou ovšem podniky, které si trochu benevolence zaslouží.
Continue reading “Kladno Švermov: Sklenička se rozbije a jiné životní štrapáce”
Jihlava: Adventní pozastavení v jihlavském dřeváku (JOSEF)
Je pátek 11. 12. 2020. Páteční home office je vyloženě stvořený k cestování. Kamkoli. Nabídku svézt se automobilem coby zavazadlo do Jihlavy přijímám a už hledám, kde si zřídím detašované pracoviště. Že Jihlava disponuje nádražím mě, nevím proč, překvapuje, nicméně je to tak. Navíc indicie naznačují, že zde najdu také bufet. Jestli živý či mrtvý, už nedodávají.
Continue reading “Jihlava: Adventní pozastavení v jihlavském dřeváku (JOSEF)”
Zlín střed: Den, kdy padlo Monako
Když se NP s KZ rozhodli vydat se po letech po vlastních stopách a projet již navštívené nádražky, aby připravili knihu Pámbů Prdel Revisited, bylo jasné, že jejich rodiště budou z těch nejdříve navštívených. Jejich první společný revisited výlet se však kryje s černým dnem Zlína, jeho nádraží i podsvětí.
Kamenice nad Lipou: Do rodiště génia
Příjezd do Kamenice nad Lipou byl skvělý. V Obratani jsme totiž přestupovali z osobáku. Když mi pokladní na Hlaváku říkala, že na trase posledního vlaku k naší cílové destinaci jezdí jen soukromý dopravce, znejistěl jsem. Nebylo to na místě, mělo mi rovnou dojít, že v regionu vlaky jezdí pod Jindřichohradeckou úzkokolejkou. Trasu jsme tedy jeli motorákem, který je mezi šotouši znám jako „hašišbedna“ nebo „ponorka“. Nicméně zážitek to byl náramný.
Volary: Od Alzheimera do Nacochaty
Víte, kdo vynalezl stan? Já jo, byl to přece ten Japonec… už vím, jmenoval se Nacochata. Tohle stavení s mnohoznačným názvem, Hotel Chata, stojící naproti Volarského nádraží (normálně by se jmenoval Hotel U Nádraží – v místním jazyce Zum Bahnhof) trochu i jako stan připadá – nebo že by jako japonská pagoda? Taky možná že by styl německý? I to by šlo – možná ho navrhl ten Němec, co mi furt schovává věci… no ten… ňáký Alzheimer. Nebo dohroma …že by to byly podniky dva? Hotel a Chata?
Černý Kříž: Celé nádraží jako nádražka
Každému, kdo poprvé dorazí na stanici Černý Kříž na Šumavě, hned musí být jasné, že vzhledem k neexistenci žádné smysluplné okolní civilizace bylo toto místo bylo zbudováno pouze proto, aby se měl kam schovat drážní personál, přehazující návěstidla a výhybky na mezi lesy ztraceném rozbočení dvou železničních cest a aby se cestující, přebíhající z vláčku na koleji jedné do soupravy na koleji druhé, mohli se v nouzi nejvyšší uchýlit se za přívalu deště pod střechu v případě zpoždění některého z nich. V takovém místě se nikoho nenapadne, že by se zdržel – asi jako na mezistanici lanovky obvykle nikdo nemá pomyšlení se ohlížet vpravo ani vlevo.