Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
„Svijany, Primátor, Rampušák,“ vypočítává vrchní nabídku piv v novoměstské nádražce U Paragána. „Jo a dnes nevaříme, kuchař má volno,“ dodává, jako by se nechumelilo. Co si budeme povídat, po tom, co nás ve vlaku nestydatě otupovala vůně turisťáku a májky od kolegů z kupé, ty poslední věty bolely, jako kdyby nám někdo vrážel rybičku upatlanou od paštiky přímo do břicha.
Continue reading “Nové Město nad Metují: To tehdy padal déšť”
„Člověka vždycky potěší, že i v cizině najde stejné dementy jako doma,“ libuje si NP a nahlas se vysmívá paní s pejskem postávající na peróně. Kříženec patrně pudla a Dášeňky neuroticky poštěkává na vodící čáru pro nevidomé pozoruhodně zalámanou do pravých úhlů. „Tady normálně postavili bránu jenom proto, aby kolem ní mohli postavit zábradlí!“ podivuje se Jáňa. Ano, rakousko-uherský prostor i 102 let po zániku monarchie sdílí stejné úchylky, mezi něž patří také nesmyslné rekonstrukce nádražních nástupišť. Jediný rozdíl tkví v tom, že rakouské železniční zábradlí není modré, ale stříbrné.
Continue reading “Hermagor: Zábradlománie na rakouské železnici”
Zhruba uprostřed Švédska se nachází 1420 metrů vysoký masív Åreskutan, údolí pod ním je zalité jezerem Åresjön a na jeho břehu leží městečko Åre. A v městečku, které je mimo jiné kolébkou freestyle lyžování, se nachází krásná nádražka. Alegorie s pozlátkem opředeným Špindlerovým mlýnem ale není úplně přesná, neboť tohle místo, ač taky dost posh, si právě i díky železnici zachovalo autenticitu.
Sudety dodávají na trhu s nemovitostmi sebevědomí i nám, absolventkám sociálních studií. Ne všude v Sudetech však stav opuštěných budov soupeří o poslední místo s domečky z palet Zdeňka Macury. V Liberci, kdysi největším německém městě českých zemí, se dá pořídit 1+kk i za 2 miliony. V těchto Sudetech by seriál Pustina nenatočili, tyhle Sudety jsou dobré akorát tak pro Rudiše.
Continue reading “Ještěd: Nejvýše položená nádražka v Česku”
Psát o již popsaném není vždy nutné, někdy je to i zbytečné. V případě severočeské Jedlové tomu tak není. Každý by se měl vypsat ze svých dojmů, které provázely jeho poprvé, první setkání s ikonickou příhraniční nádražkou zašitou uprostřed kopců, až za vesnicí, ale zato na docela frekventovaném železničním uzlu. Vlastně je až k podivu, že mi trvalo tak dlouho se do Jedlové vydat, ale všeho do času.
Tři chlapíci v mém kupé se dojemně loučí s manželkami, div na perón nekanou slzy. Jen co se vlak rozjede, už si sypou do pusy gutku. „Buďte v klidu, oni jsou všichni dělnická třída,“ soucitně se ke mně přitáčí jeden z cestujících. „Může být,“ povídám si v duchu a vytahuju z kapsy pytlík žvýkacího tabáku.
„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.
„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“
„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.
Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.
Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”