Pardubice

“Tyvole, za tenhle podnik se stydí i Pardubáci,” varoval mě Haimi před cestou do Pardubic. “To bude stomach core.” Nebyl. Pardubická nádražka je totiž zrušená. Takže co teď?

Jestliže jsem kdysi přirovnával Berlín k Bhópálu, bylo to trochu ukvapené rozhodnutí. Pardubice se totiž Berlínu podobají ještě víc. Široké ulice, chaoticky naskládané paneláky a uprostřed všeho toho betonového bordelu stojí turecký stánek s dönerem. Z tohoto urbanistického plánu nijak nevybočuje ani nádraží s megalomanským hotelem Sirius.

Budova z roku 1958 ve svých útrobách i po zrušení proslulého bufetu skrývá několik občerstvovacích zařízení, leč jedno horší než druhé. Restaurace pod hlavičkou La Rocket není hodna označení nádražka, proto se jí raději obloukem vyhýbám. Podobně i nonstop okénku s občerstvením, neboť jsem slyšel zkazky o tom, jak tam spěchajícímu pocestnému prodali místo hamburgeru chleba v housce.

Zbývá tedy poslední pokus: dříve vinárna, dnes pivní bar ve sklepě vedle zrušeného kina Sirius. Sice to není klasická nádražka, ale je v ní zakódované snad všechno, čím si pardubické nádraží za ta léta prošlo. Posmutnělá a potemnělá atmosféra kdysi slavného podniku, kterou dnes nevytrhne ani vítězství české hokejové reprezentace nad Dánskem v poměru 6:0. Barmanka posedávající u stolu se štamgasty, kteří už ani nevnímají skóre na obrazovce. A záchody. Klasická kachličkárna vyšperkována veselými nápisy a instrukcemi, z nichž některé jsem objevil až při prohlížení fotek. Paráda.

Interiér vlastního baru jsem nefotil. Tahle koncentrovaná melancholie se totiž musí zažít.

Atmosféra: * * * *
Obsluha: * * *
Pivo: * * *
Jídlo: nehodnoceno
Záchodky: * * * *