Před pěti lety pro nás byl tento pán kultovním umělcem a jeho desku Život je sranda z roku 2005 mám dokonce podepsanou. Jenomže pak se něco zadrhlo. Možná neunesl svou slávu, možná jsme prostě jenom konečně vyrostli. V každém případě jsme na Milana Smrčku najednou nějak zapomněli. A on zatím stihl vydat dvě alba bez sprostých slov, seznámil se s Karlem Gottem, vystupoval v Parapleti Zdeňka Svěráka a nepřímo rozpoutal ohnivou debatu mezi kulturními redakcemi Reflexu a Práva. Teď se vrací s novou deskou Bože, já jsem vůl.
Záviše tentokrát doprovází housle a kontrabas, které okamžitě zaútočí na vaše city jímavou baladou Zemřel mi kamarád. Lyrický sebezpyt Závišovi jde. To ostatně víme už od chvíle, kdy odpálil svou debutovou platňu slovy “Vari vari vari, já jsem kokot starý“. Ani v kreativní vulgaritě příliš nezaostává za svými dřívějšími opusy. To dokazuje i text refrénu, v němž se Mistr dotýká geniality:
Promrdaný peníze,
čubka spanilá,
zajebaný podkovy
mrdka vyhnilá
Průšvih je ale v tom, že Záviš tentokrát selhává v písních epických, kde byl dosud tak silný. Nemůže najít rým ani pointu a majstrštykům typu Pana Přemysla nesahá žádný z nových popěvků ani po falus. Ale co je nejhorší, Závišovi už se na nové desce nedá věřit. Zatímco dřív jeho texty zněly jako drsná životní zkušenost protřelého rabijáka, dnes působí spíš jako mokré sny vilného strýčka s klimakteriem na krku a rukou v kalhotách. Před svými úzkoprsými přáteli jsem Záviše vždycky hájil, že i přes všechny sprosťárny dokáže nebýt trapný. Tentokrát už to říct nemůžu. Vrchol přichází v písni Domorodka, jejíž text překračuje mou míru tolerance k rasismu.
Domorodka mladá šukala po pralese
Skočil na ni statný šimpanz, nelekejte se
Roztáhla mu fajfky, ten nezklamal důvěru
Já se z těchhle končin poseru
Škoda, že Edward Said je už po smrti. Kdyby ještě žil, určitě by měl radost a toto čtyřverší by ve svém životním díle jistě ocitoval. Pro Záviše by to taky byla asi jediná šance, aby jeho nevydařená deska zaslouženě nezmizela v propadlišti dějin.
Hodnocení: 4 / 10