Ke Hrušovanům nad Jevišovkou mám speciální vztah, a to hned ze dvou důvodů. Pocházela odtud velká část mých spolužáků z gymplu. Ti pospolu dojížděli každý den do školy vlakem a vždycky zažívali velká dobrodružství (jednou je zfackoval průvodčí). Byli to ale strašní elitáři (snad posíleni silnou iniciací rukou průvodčího) a nikoho mezi sebe nepustili, což mi vadilo. Druhým důvodem je, že jsem jako dvanáctiletá viděla díl Kolotoče, kde Pavel Poulíček nechává hádat soutěžící název města. Ano, šlo právě o Hrušovany nad Jevišovkou, které od té doby považuji za nadřazené městečko, protože to dotáhly až do Kolotoče.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se v Hrušovanech na nádraží ocitla zrovna po cestě z třídního srazu po 10 letech od maturity. S hrušovanskou partičkou, která své elitářství k mé radosti dávno opustila, jsme se protančili za zvuků cimbálu a později dydžiny z telefonů až ke svítání v jistém znojemském vinném sklepě. Protože jsem ráno ještě pořádně neviděla na jízdní řád, na znojemské vlakové nádraží jsem dorazila v nesmyslném čase a nepopsatelném stavu. Náhoda tomu však chtěla, že zrovna přijel historický motorový vlak, konkrétně vůz M131 přezdívaný Hurvínek. Končil sice oficiální část jízdy, ale protože museli mašinku odvézt zpátky do Kroměříže, nabídl mi mašinfíra, kterému se mě zželelo, že mě sveze až do Mikulova, protože to má stejně při cestě. V kabině strojvedoucího, vážení!
Cesta to byla nevýslovně pěkná. Mašinfíra byl nemluvný a mně bylo blbě, takže jsme poslouchali jen dunění vláčku po kolejích a občasné zahoukání, protože vlak musí zahoukat před každým nechráněným přejezdem. My i vláček jsme byli velmi spokojení a fičeli sluncem a krásnou jihomoravskou krajinou směrem k pálavským kopcům. Aby nás mohl předjet rychlík, zastavili jsme právě v Hrušovanech a čekali. Kolem Hurvínka se seběhli lidé a okukovali, jak je krásně naleštěný, nechali si ukázat motor, který je přímo pod dřevěnými sedačkami (jde prý o nejefektivnější vytápění) a poslouchali stručné, ale láskyplné vyprávění vlídného mašinfíry o jeho Hurvínkovi.
Já jsem se zatím vydala na rychlou obhlídku nádražního stánku, který při naší poslední návštěvě hledal náhradu za svého tehdejšího provozovatele Carlose. K mé velké radosti ji zdárně našel v paní Heleně. Leč z názvu „Stánek u Carlose“, ze kterého vyloženě dýchá humanistický rozměr, se podnik přejmenoval na neoriginální a nic neříkající „Hospůdku u nádraží“. Sami považte, že „Stánek u Heleny“ má podstatně větší potenciál a také dávku jisté dráždivosti. Nicméně paní Helena prostě ráda nazývá věci pravými jmény.
Hlavní ale je, že stánek neskomírá na úbytě. Dovnitř láká politicky promiskuitní plakát na rum. U stolu posedává skupinka intenzivně báňajících štamgastů u stolů s propálenými ubrusy Hostan a popíjí stejnojmenný mok. Vedle nich se cyklorodinka spokojeně hydratuje limčou a odpočívá po náročném výstupu vzhůru ke hrušovanskému nádraží. Hospůdka je v tomto letním čase obsypána překvapivým množstvím bicyklů. Cyklistická sezona a vlídnost jihomoravské krajiny je jistě jedním z důvodů. Neméně relevantní je ale fakt, že nádraží je prostě od městečka strašně daleko. Ale právě proto se sem vyplatí zavítat jak hrušovanským, tak šanovským štamgastům (ano, ze Šanova je sem mnohem blíž než z Hrušovan a ano, až do dospělosti jsem si myslela, že tepličtí hardcore punkeři se jmenují právě podle této vísky). Zkrátka je dobré sem jezdit, protože ze vsi to je daleko a nikdo vás nechodí do hospody otravovat. A je dobré sem jezdit na kole, protože je to fakt štreka.
Na pivo, limo nebo přeškrtnutého utopence mi nezbyl čas, neboť jsme museli dodržet jízdní řád a pokračovat, za což jsem byla popravdě ráda, neboť jsem byla stále těžce poznamenána přestálým třídním srazem. Nicméně dobré zprávy jsou, že na hrušovanském nádraží, které stále oplývá intelektuálními nápisy, se zase točí. Sice Hostan, což nepotěší každého, ale k místnímu folklóru to prostě patří.
Atmosféra: * * * *
Obsluha: * * (hodnotím dle výrazů hostí)
Pivo: * * * * * (sice jsem si ho nedala tu, ale Hostan chutná vždy skvěle)
Jídlo: nehodnoceno, ale utopenec za 25 Kč byl na tabuli přeškrtnut, takže asi jede
Hajzlíky: jsem naštěstí nepotřebovala