Nausea naučila Dalibora housti
Do této chvíle bych nevěřil, že něco takového napíšu. Pořád jsem nadával, že české internetové zpravodajství stojí za pardubické pivo – – dokud jsem neuzřel tohle.
…nechte se překvapit.
http://kultura.pravda.sk/sk_kfilm.asp?c=A080130_225929_sk_kfilm_p20
Dlouho jsem nevěděl, jestli na zveřejnění tohoto videoklipu nebudu potřebovat zbrojní pas. Nakonec jsem se rozhodl to risknout, i když je klidně možné, že nám po jeho shlédnutí polovina čtenářstva zemře na infarkt. Tedy jde o cover písně Apache v podání Tommy Seebach Band, na YouTube je možno jej nalézt také pod názvem Worst Music Video EVER a úplně největší gól je, že se jedná o instrumentálku.
S celou historií této písně je to trošku zamotané. Britská skupina The Shadows ji nahrála už v roce 1960 a ten kytarový riff určitě znáte. Od té doby jej použil nespočet muzikantů a verzi od Incredible Bongo Band za svou přijali i hiphopeři. Teprve v roce 1977 však skladba potkala interpreta, který ji dokázal povýšit do jiné vesmírné dimenze. To, jaký videoklip na ni dokázal naroubovat Tommy Seebach, se totiž naprosto vymyká lidskému vědomí i nevědomí. I když co byste čekali od Dána, který se zúčastnil soutěže Eurovision?
Je samozřejmě jasné, že takovýto briliant nemohl uniknout pozornosti dalších poťouchlých uživatelů YouTube. Najdete na něm parodie, které k videoklipu lepí songy od Chemical Brothers přes Marylina Mansona až po Cannibal Corpse, v roce 2013 přibyli i Foals. Mezi spoře oděné tanečnice se podíval i nám dobře známý car Rambo Amadeus, což ale u šílence jeho formátu překvapí jen těžko. Podle mého názoru ale všechny ostatní umělce naprosto válcují Mogwai se skladbou The Sun Smells Too Loud, která k rozjuchaným hippíkům sedne jako prdel na hrnec.
Už ale dosti náhražek a parodií a vychutnejme si celou tu lahůdku hezky v původním znění.
Muzikál o knjazi Milošovi již 5. května na Pavlači!
Ano. I Velký duch a Otec národa Móhandás Karamčand Gándhí chodil na velkou. Ku cti mu může sloužit fakt, že díky frekventovaným protestním hladovkám nemusel tuto nízkou činnost vykonávat až tak často.
Po včerejším nočním setkání s Pidinsem jsem se rozhodl publikovat článek, který jsem dostal minulý týden od Juliány a který mě donutil jít trochu do sebe. Je to z časopisu Psychiatrie, Ročník 6, 2002, Číslo 4.
Když jsme odjížděli do Indie, Jiřin nám říkal, ať se pokusíme nasát trochu indické kultury. Dnes bych řekl, že jsme toto přání překonali. My totiž nejen nasáváme, my tu kulturu tvoříme! Ano, nechceme být namyšlení jako Hercule Poirot, ale nyní spoluvytváříme novou epochu indické kinematografie. Jsme totiž hvězdy v jednom z nejdražších bollywoodských filmů v historii. Teď nás bude znát jedna miliarda lidí. Samozřejmě jsme zvyklí na popularitu, ale co je moc, to je moc.
Film se bude jmenovat VEER je to z období dobýváni Indie Angličany. Vyjde příští rok. My jakožto BÍLÍ jsme samozřejmě vojáci královny…
Next story coming soon with photos
Dílko honosící se tímto podivným názvem je dalším literárním zářezem bývalého zpěváka Jana Cézara, naposledy pokoušejícího své štěstí beletrizací televizních Četnických humoresek. Knihu mi věnoval k narozeninám Haimi a již u stolu na ni zavládly rozdílné názory. Pojďme se tedy na tento kontroverzní titul Hamleta českého popu podívat trochu blíže.
Už jste si někdy v obludáriu normalizačního popu všimli podivné androgynní bytosti, která hlasem rušičky krtků hlásá své pravdy o spících koťatech a tričku jisté Lenky? A chtěli byste se o ní dozvědět víc?
V jedné písni se zpívá, že pohádkové neděle sleduje i Mengele. O hrůzné pravdivosti těchto slov jsem se přesvědčil v neděli 15. března u televizní pohádky Dítě hvězdy. Česká televize si s nacistickým doktorem ve vymýšlení zrůdností opravdu v ničem nezadá.
Jiří si myslí, že jsem ukecanější než Rosák s Čáslavským. Nevím, jestli to znamená, že hodně – Rosáka si pamatuju hlavně z pořadu Riskuj!, kde se ve svých verbálních projevech omezoval na věty typu “Holandští ministři školství za tři tisíce…” “…ano, správně!” Což oproti jeho předchůdcům, hlasatelům Kraslovi a Svobodovi, je teda naprostý minimalismus. Stejně tak Čáslavský a jeho každotýdenní “a teď fe podiváme, jak fe bruflilo na Vltavě fa dob tatífka Mafauiyka” mi taky přijde doft fkromné. No, nevím.
Každopádně teď budu maximálně stručný. Na pořadu dne je Pavel Liška, a nemyslím teď onoho herce, který představuje nejčastěji burany, homosexuály a postavy z Dostojevského, ale jeho poněkud archivnějšího jmenovce. Řeknu vám o něm jenom tři věci (a bude to, myslím, stačit).
První je výňatek z článku o něm z týdeníku Květy: „Do tehdejšího Sovětského svazu jsem jezdíval rád a na rozdíl od některých kolegů, které jsem tam střídával, mi to nikdy nevypadlo z paměti,“ říká s úsměvem zpěvák Pavel Liška.
Jako druhou indicii uvedu klíčová slova, pod nimiž je možné Pavla dohledat. Jsou to: sračky, sověti, družba, normalizace, kolaborace, okupace, KSČ, komunista, Husák, estráda.
A do třetice: Jeho manželkou je Bobina Ulrichová. …neznáte? Počkejte si na příště.
Pavel Liška – Padá listí mlhavým ránem…