Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout

25 Zář

„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.

Itársí je město zhruba v geografickém středu Indie, které není významné vůbec ničím kromě jedné věci. Kříží se tu dvě důležité železniční tratě: z Bombaje do Kalkaty a z Dillí do Čennaí. To z něj dělá největší železniční stanici v Madhjapradéši, což pro nás znamená jediné – tohle město je nutno navštívit. Protože pokud se tu nachází nádražka, bude to stát za to, neboť větší pamětihodnost tady člověk skoro určitě nenajde.

A ono to za to stojí. V Itársí se nádražka nejenže skutečně nachází, ale dnes má navíc svůj velký den. Nad vchodem se klene slavobrána z nafukovacích balónků v indických národních barvách, dobře živení chlapíci v kvádrech teatrálně stříhají pásku a na všechno přísně dohlíží policejní důstojníci. Ano, právě jsem se přichomýtl ke slavnostnímu otevření zdejší nádražní restaurace. A co vám budu povídat, takhle nějak bych si přál, aby to vypadalo, až se bude znovu otevírat nádražka v Bubenči. Jenom by tam mohlo být víc piva.

„A to tady dřív žádná restaurace nebyla?“ ptám se udiveně prvního člověka, na kterého před vchodem narazím.
„Byla, ale změnil se provozovatel,“ odpovídá hrdě muž v pruhované košili a podává mi navštívenku se jménem Gópál Sing Čauhán a titulem manažer. „Ještě tady vedu tenhle a tamten stánek,“ máchá rukou na opačnou stranu kolejiště místní smaženkový kápo.
„A už je to otevřené?“ nahlížím zvědavě do nádražky, kde vedle debužírujících prominentů hoří u improvizovaného oltáře vonné tyčinky a čoudí na celou místnost.
„Ne, ještě to budou tak dva tři dny zprovozňovat,“ odpovídá šéf a loupne očima po dvou pracantech, kteří zrovna něco kutí na štaflích. „Ale počkej, dej si prasád,“ usmívá se a podává mi jogurt smíchaný s jakýmsi sladkým práškem.

Podobně jako v Čitrakútu, i v Itársí je nádraží vybaveno typickým madhjapradéšským stavebním prvkem: zátarasy proti dobytku. Není to ale moc platné. V čekárně je nasráno a krávy se pasou i v kolejišti, na něž má přijet můj vlak. Jelikož ale do jeho odjezdu zbývá ještě několik hodin a nádražka otevírá až pozítří, nezbývá než zkrátit si chvíli někde před nádražím. Není to nijak těžké, neboť hned naproti se nachází hotel jménem President Palace. A jeho pan vedoucí, pan Agravál, to je tedy skutečně kvítko.

„Kdo neprošel rychle okolo, šup a byl tam,“ vzpomínám na slova Andreje Babiše, když mě hoteliér za zápěstí táhne do recepční haly. Než se usadím, už mi podává limonádu a vytáčí číslo na svoji dceru, která studuje v Bhópálu. Svatba se ale nekoná, slečna mi jenom vysvětlí a potvrdí, že jsem dnes skutečně rodinným hostem. Řeky lásky proud kolem Itársí jde dál, takže vzápětí fasuju klíče od pokoje, a jen co si dám rychlou sprchu, už je tu večeře a vychlazený lahváč Kingfishera. V prvním patře hotelu se totiž nachází taky dobře ukrytý alkoholický bar, kde místní srkají piva, rumy a whisky z plastových kelímků. V Indii se na nějakou alkoholovou kulturu moc nehraje. Hlavní je, když to nakládá a když vás to dostatečně zruší za rozumný peníz. Pro jistotu posílám všem přátelům a příbuzným do Česka zprávu se sdílenou polohou, kdybych se náhodou v hotelovém pokoji uchlastal k smrti.

Když dojím, přichází na kus řeči i sám hostitel. Z původně příjemného pokecu se však postupně stává plamenný projev, za který by se nemusel stydět ani Fidel Castro. Pan vedoucí sice nepije a odrazuje mě i od konzumace tabáku, ale brzy se dostává do rauše jako Louis de Funès v nejlepších letech. Chybí jen dabing Františka Filipovského.
„A koho budete volit?“ pokouším se o rychlý předvolební průzkum, když se – pochopitelně – dostaneme k politice, která je v každém rozhovoru jedním z posledních témat, než se dialog stočí k hovnům.
„Volby? Vždyť to k ničemu není, jediná cesta je revoluce!“ odpovídá pan vedoucí a startuje další asi desetiminutový monolog o tom, jak celá planeta směřuje do prdele, že politika je jeden velký švindl, že všechno vždycky odskáčou obyčejní lidi, že největší problém světa jsou muslimové a že Mohamed byl největší podvodník.
„A vy uctíváte jakého boha?“ stihnu ještě vyštěknout, když si tahle indická odpověď na Roberta Bogse dá vteřinovou pauzu na nadechnutí.
„Žádného! Celé náboženství je jenom jeden velký podvod!“ zní celkem nepřekvapivá odpověď.
„Nenávidím Indii. A nenávidím Zemi,“ vyprovází mě ještě na cestu zdejší misantrop. Jestli byl aspoň zamilovaný jako ten od Molièra, se už dnes nedozvím.

Comments are closed.