Bína: Nejlepší věci jsou skoro zadarmo

25 Říj

„Kamže to jedeš? Bína? Kde to je? A co tam budeš dělat?“
Přiznám se vám bez dalšího výslechu, železniční stanici na křižovatkách tras Guna–Katní a Bhópál–Džhánsí jsem si vybral hlavně proto, že první jmenovaná trať nevedla mým směrem, a v Džhánsí i v Bhópálu jsem už v nádražkách byl. Tak to je.

Nebyl bych to ale já, kdybych v každé cestě vlakem neměl nějaký postranní úmysl. Mám ho i tentokrát: druhořadým cílem cesty je navštívit nedaleké historické místo jménem Éran, aby na těch pár soch a sloupů z guptovské epochy přelomu 5. a 6. století na ploše zhruba 40 x 40 metrů uprostřed pole už nikdo z vás jezdit nemusel. Zaměstnanec Archeologic Survey of India podle dostupných informací odemyká branku v osm, takže příjezd do Bíny nočním Tulsí Expresem z Čitrakútu se jeví jako ideální načasování.

Plán se daří plnit na 110 procent, do Bíny přijíždíme s luxusním dvouhodinovým zpožděním. Což je víc než dobře, protože plánovaný příjezd vlaku byl ve čtyři ráno. Takhle už je na peróně světlo a já se můžu poohlédnout po nádražce, ale ještě předtím po pokladnách a jízdence, která mě k Éranu trochu přiblíží.

Také v Bíně již modernizace pokročila. V obslužné hale jsou kromě lidských okének k dispozici také čtyři zbrusu nové automaty na prodej lístků. Další stroje, co berou lidem práci? Ale kdepak, své ludditské emoce protentokrát zkroťte. O zaměstnanost je postaráno, prodejní přístroje obsluhují hned dva zřízenci s kasírtaškami. A rozhodně tam nejsou jen pro okrasu. V první řadě ovladatelé přístroje vědí, jak a kam se kterou lokálkou dostat. Mimo to umějí číst a znají všechny triky, jak se ke správné jízdence proklikat. A i když už náhodou jste místní a gramotní, víte, kam jedete a umíte mašinu ovládat, stejně jejich služeb využijete – určitě totiž u sebe nemáte platební kartu, což je jediné peněžní médium, které automat přijímá.

Dva chlapíci s ironickými úsměvy a kabelami plnými hotovosti toho však umějí mnohem více, než jen prodat vám lístek do stanice Mandí Bámóra a pak vás poslat na stopa. Zvládnou vás také odnavigovat do epesní nádražky v místech, kde by ji vás nikdy ani nenapadlo hledat. Na můj dotaz „kde se tady můžu najíst?“ odpovídají dalším letmým úšklebkem a napřažením pravice kamsi do přednádraží. „Projdeš bránou z parkoviště ven a půjdeš úplně rovně. Tam, jak mají kancelář zaměstnanci, tak tam najdeš i kantýnu.“

Nekecají. Ba co víc, kantýna převyšuje veškerá moje očekávání. Ve skutečnosti se totiž spíš jedná jen o trafiku ovládanou místním vedoucím a přilehlý stánek, který nenabízí nic než čaj a póhu. Což je ve střední Indii přesně to, po čem každé ráno toužím. Pro Madhjapradéš i Maháráštru snad není nic typičtějšího, než do sebe po ránu naházet misku smažených rýžových vloček s kurkumou, oříšky, listím a vlastně vším, co tak nějak zrovna bylo po ruce. Dohromady to všechno stojí snad 15 nebo 20 rupií, prostě pakatel. Jen je třeba dávat pozor, abyste o své potěšení nepřišli, neboť po zahradní nádražce se promenáduje tele a hladově zkoumá všechny bezprizorní mističky i skleničky.

Vůbec mi nevadí, že na mě všichni ostatní hosté divně civí a chtějí se se mnou fotit nebo mi aspoň pózovat. Tentokrát je mi jasné, že do téhle kantýny se asi moc cizinců a turistů jen tak nepodívá. A možná je to tak dobře. Ještě by se mohlo stát, že by v ní něco změnili, zrenovovali nebo zdražili, což by byla věčná škoda.

Ještě na cestu kupuju pytlík žvýkacího tabáku, odkládám prázdnou čajovou skleničku do speciálního očka k tomu určenému a spokojeně odcházím. Nádražka v Bíně mě činí šťastným a já jí za to děkuji. Nejlepší věci bývají skoro zadarmo.

Comments are closed.