Ahmadnagar: Térá kjá hógá, Kálijá?

8 Lis

Menší starobylé nádraží někde uprostřed vyprahlé pustiny. Teplé podzimní dopoledne, ale klidně by mohl být i jarní podvečer. Je to celkem jedno – den ještě pořádně nezačal a nejspíš ani nezačne. Po nástupišti se líně plouží pár cestujících a horký vzduch občas provětrá jen mávnutí křídel místního holuba. Vlak dobržďuje, zastavuje. Při došlápnutí na perón podvědomě sahám do kapsy pro harmoniku. Vítejte v Ahmadnagaru.

Kdo jste někdy navštívili Maháráštru, tak možná víte, že tenhle stát, táhnoucí se prostředkem Indie od Bombaje na východ až k Nágpuru, představuje něco jako indickou verzi divokého západu. A to nejen situačně, ale i vizuálně. Krajině tu vévodí stolové hory a hluboké soutěsky, kde kdysi chrabří Maráthové dlouho přiváděli k zoufalství mnohem početnější armády Mughalů i Britů, a kde se ostatně snad má odehrávat i nejslavnější indický western a dost možná i nejúspěšnější bollywoodský film všech dob, tedy Sholay.

Sholay (शोले, čti Šólé, rozuměj Plameny) se sice ve skutečnosti natáčel v Karnátace, nebudu vám však tajit, že je to jeden z mých absolutně nejoblíbenějších filmů: viděl jsem ho asi šestkrát a dokážu z něj zpaměti citovat nejslavnější hlášky, což je mimochodem skvělý konverzační ledoborec pro každé setkání s libovolným Indem ovládajícím hindštinu.

A nádraží v Ahmadnagaru vypadá přesně tak, jak byste si v indickém curry westernu představovali. Rozměrná, ale skromná kamenná budova, postavená zřejmě už v roce 1878 na trati z Manmádu na jih k Daundu, stojí uprostřed vyprahlé pláně stranou od rušného města. O to je však čistší a udržovanější, jako by už se jen čekalo na příjezd filmového štábu. A přestože má jen čtyři koleje, najdeme na něm hned dvě nádražky. Do jedné se vstupuje od pokladen, do druhé z perónu, a každá bude mít pravděpodobně afiliaci k jiné hinduistické sektě. Tu druhou má pod palcem zdejší mystik Méhér Bábá (1894–1969) a cedule nad vchodem láká k návštěvě jeho hrobky v nedalekém Méhérábádu.

Vybírám podnik, do nějž se vchází z nástupiště, a do nádražkové komunity okamžitě zaplouvám podobně elegantně jako dvě indické dámy snídající u vedlejšího stolu. Ohnivou vodu samozřejmě nevedou, objednávám tedy dvě dál vady a čaj a rovnou se ptám, kde bych si mohl dobít mobil. Pan vedoucí je návštěvou z dalekých krajin vysloveně nadšen a propůjčuje mi právo k elektrické zásuvce přímo nad pokladnou. A nutno dodat, že je to nejen veselá kopa a amatérský numismatik, který mě kromě šedesáti rupií za jídlo zkasíruje i o českou pětikorunu, ale také muž činu, bez nichž by to v žádném westernu nešlo. Během naší konverzace vyhodí spícího nuzáka z perónu tak, že mu skopne sandály do kolejiště pod vlak. „Dákú. Viréndra Singh,“ odplivne si na vysvětlenou. Škoda, že tím banditou nebyl Gabbar Singh, to by pak najednou všechno začalo dávat smysl.

„Vy umíte hindsky?“ vyzvídá mládenec na rohu mého stolu, když mi restauratér přináší další kolo smaženek a čaje.
„Jo, žil jsem nějakou dobu v Dillí,“ opakuju svou snad nejčastější rozvitou větu během všech pobytů v Indii.
„Fakt? Já z Dillí pocházím. Co jste tam dělal?“ nedá se odbýt zvědavec.
„Studoval. Na JNU,“ přidávám pokračování svého příběhu.
„JNU? Tam je i pan Kanhaijá Kumár, žejo? Skvělý člověk!“ taje můj spolustolovník a rozplývá se jako kostka másla na horkém chlebu.

Zdejší nadšení pro dillíské levicové aktivisty mě vyloženě překvapuje, tím spíš, že za podobné přiznání jsem cestou do Čitrakútu div nedostal přes držku. Na divokém západě zřejmě opoziční politika kvete trochu víc než na nacionalistickém severu. Na náboženské tradice se však dbá i zde. Na peróně zjišťuju, že přes nádraží jezdí dokonce i přímý vlak z Bombaje do Širdí, tedy rodiště místního světce Sáí Báby (1838?–1918). Spiritualita v Ahmadnagaru zřejmě prosakuje i do vody, protože chlapík na protější straně stolu upíjí z láhve značky Sáí Ganéš. Což je po Sáí Bábovi druhý veliký oblíbenec celé Maháráštry. Celá stěna nádražky je nicméně vyskládaná vodou jiné značky, a to Oxymore. Chápu, že divit se tady nějakým rozporům je zcela zbytečné.

Za pozornost stojí také záchody. Na lavičce posedávající prošedivělý chlapík mě nejprve vehementně posílá doleva na pisoáry, ale když se dožaduju velké potřeby, zkasíruje mě o deset rupií. Otázka je, jestli to skutečně byl hajzldědek, anebo jen obecní blázen, protože mi za těch pár drobných ochotně zapózuje a předvede u toho několik těžko představitelných prostocviků, které by můj kamarád Filipič jistě zařadil do kategorie kokotshot. Poskakování před objektivem mu zřejmě zabírá většinu pracovní doby, protože tak odporné záchody jsem na indickém nádraží už nějakou dobu neviděl.

Zhruba po hodině usoudím, že je čas změnit působiště. Pan vedoucí vypadá, že mu je mého odchodu líto, i když jsem mu většinu času prozevloval na jeho straně pultu a nabíjel si mobil. Možná to byl právě tento pocit tělesné blízkosti, který mu při našem loučení vložil do úst větu:
„Až se budeš ženit, pozveš mě na svatbu, jo?“
„Hm, tak jo.“
„Pakká?“
„Pakká.“
Takže kromě nevěsty bych měl začít hledat i nějaký železniční spoj z Maháráštry do Česka.

Comments are closed.