Jelenizacija je počela!

Začalo to tak, že mi někdy na začátku března napsal Dani, že prý hledá někoho, kdo by se podílel na intenzivní propagandě jména Knjazova mezi dorostenkami a dorostenci z celé Evropy. Takže teď sedím v hotelu na Kopaoniku, studuju tratě a soupisky výprav a zítra mi asi vrazí do ruky mikrofon. Už teď můžu říct, že to bude veselé. A Vás, milí uctívači Jeho svatosti knjaze Miloše, začnu již brzy zásobovat historkami ze starých srpskich bájí a pověstí.

Na úvod snad postačí jen pár základních informací o Kopaoniku. To je nejznámější lyžařské středisko v Srbiji, které svůj největší rozkvět zažilo až po roce 1999. Když totiž zbytek Evropy vyhlásil embargo na Miloševiće, změnilo se pro Srby cestování do zahraničí v takový ojeb, že od té doby jezdí radši lyžovat jenom na kosovské hranice. Sněhu tu prý bývá dost. Problém nastává až s příchodem jara, kdy se po odtátí sněhové vrstvy naplno obnaží vrstva odpadků, které tady stačili lyžaři během zimy poodhazovat. Ale jinak je tu krásně a Kosovo hned za kopcem.

O sněhulácích z polystyrenu

Na YouTube najdete uživatele jménem AbsurdMusic, který si za cíl vytyčil vybírat ty nejdivnější písňové texty, na které narazil. Zastavil se trošku brzo, stihl vydat jenom dva klipy. I když já bych se asi po takovém faux pas asi taky na hodně dlouho odmlčel.

Nuže, co se našemu příteli povedlo? Jako terč svého posměchu si vybral legendu abstraktního hiphopu cLOUDDEAD. A pro jistotu ještě jeden z jejich největších válů Rifle Eyes. Na příkladu jejich textu se pokouší demonstrovat, že cLOUDDEAD jsou jasný důkaz toho, že bílí by neměli dělat rap. Ehm.

Těžko hádat, co tím chtěl vlastně autor říct, když ani nerozezná epiku od lyriky a ve verších o pomíjivosti života nenajde žádný smysl, protože ho prostě nehledá. Jednoho úspěchu ale přesto dosáhl. Díky obrázkům s titulky se aspoň mnoha lidem včetně mě konečně podařilo přesně rozšifrovat text, který frčí podstatně rychleji než onen náklaďák s prasaty…

Mimochodem, ten Žid v kapele není Doseone, který ale rapuje fakt rychle. Je to Why?

Tramvaj plná revizorů

Je vlahý letní večer a já se vracím z Hostivaře od Bokyho. Lahváč na čtvrtek je vymyšlený, bude to kvalitní práce. Skupinka asi deseti rozesmátých lidí na zastávce mě nijak nerozhodí. Mám už taky ostatně něco v sobě.

Nasedám do prvního vagónu a otevírám prudce salónně intelektuální knihu Umění a kýč. Nestihnu ani rozluštit rovnici estetické hodnoty [H] uměleckého díla [D] o znění H(D) = (a-b).(a+b+c).(a+b)/c, když se mi před očima objeví odznak. Dobrý den, kontrola jízdenek. Průkazku mám, ukazuji a letmo kontroluji dění v tramvaji. Čtyři revizoři, jeden chycený černý pasažér. Normálka.

První z revizorů vypisuje lejstro, provinilec nadává. Vtom ale dochází k něčemu naprosto nečekanému. Žena sedící přes uličku se zvedá, prochází celou tramvají a přátelsky dloubne revizora do žeber. Nechápu.

Nádraží Strašnice. V protisměru stojí skoro prázdná tramvaj a řidič se z ní snaží vyhodit obtloustlého somráka. Můj revizor vyskakuje skoro zavřenými dveřmi a jde zpacifikovat situaci. Celá tramvaj se směje, když ho skoro přejede auto. Pak ještě vykope z našich dveří váguse s flaškou a můžeme jet dál.

Na Průběžné nasedají další cestující. S odznakem se tentokrát zvedá paní kousek přede mnou a další dva lidi, kteří dosud v klidu seděli. Začínám si připadat jako pan Foustka mezi tajnými agenty.

„Kolik vás tady vlastně je?“ ptám se pána sedícího za mnou.

„No víc než vás,“ odtuší revizor, který po konfrontaci s vágusem začal pekelně smrdět. „A kvůli takovým kupujou tramvaje za šedesát milionů…“

Sekta pro žebráci

Nejradši bych vám to tady všecko přezpíval. Naštěstí to ale nebude třeba, protože si to můžete stáhnout. Na desáté výročí Napsteru vydali Sporto novou desku More (čti po cikánsku móre). Je to v češtině, je to nářez a je tam všechno.

Bourkovy texty navazují někde tam, kde na cestě rezavou škůdkou z Kostelce do Prahy před čtyřmi lety skončili kultovní Ememvoodoopöká. Skrývá se v nich svobodně zvolený osud životního outsidera (Pro dealery ze Synkáče jsem jen gadžo madafaka / Pro báby z baráku jsem smrad, co se mu nechce makat), navždy nesmazatelné stigma vidláků z vesnice, kde není ani asfalt (Jsem doma v herně u náměstí / Jsem inventář, mám kód na zápěstí) i tvrdá hlava a drzé čelo (Smějem se tomu, co prej je revoluční / Slabý a raněný, na ty se neútočí).

Výsměch hudební revoluci. Tady jsou Sporto spojený státy, kde platí úplně jiné zákony. Sporto zrušili svůj profil na myspace a novou desku dali zase volně ke stažení na své webové stránky. Hudební průmysl bičují s takovou silou, že občas vyseknou i kus masa (Mám chorej mozek, mám temný vize / A vidím věci, co nechceš slyšet / Příští rok vydáváš nový CD / Bude to best of výběr na CD-RW). CD-RW je po smrti, More vychází na bílém vinylu, který je věčný.

Kurnik, zase kreslený videoklip. Ale to je jenom pro ilustraci. A vůbec. Nejbližší koncert je ve čtvrtek 18. června v holešovickém Crossu. A čirou náhodou je to taky zadarmo.

It’s them, it’s them, it’s them!

Anticon je něco jako sekta. Why?, Sole, Alias, Doseone, Jel, Odd Nosdam, Pedestrian a další jsou na scéně už deset let, během kterých dokázali vytvořit ze své tvorby svébytný hudební žánr. V kolektivu vládne komunismus a všichni zmínění exoti vlastní label společně. I když příhodnější by možná bylo popsat jejich vztahy jako hodně zvrhlou swingers party. Každý nahrává s každým a všestranná spolupráce plodí zajímavé potomky. Díky křížení různých genů je přitom počet parchantů minimální a vždycky z toho vypadne nějaká zajímavá věc.

Tak třeba Themselves. Doseone a Jel byli u všeho už na začátku, vydali tři desky, založili Subtle a zahráli si s německými The Notwist v projektu 13 & God. Nový mixtape theFREEhoudini sice vychází zaštítěno autorstvím Themselves, ale najdeme na něm prakticky celý gang anticon. theFREEhoudini je hlavně deska pro fanoušky, aby věděli, že Anticon je pořád tady. Takovým nevadí, že Pedestrian rapuje úplně mimo rytmus a Doseone už zase prská rýmy s takovou kadencí, že pro porozumění jeho textům potřebujete titulky. Pánové z Anticonu stejně disponují něčím jiným, než co se dá označit jako klasický flow. Toto je ozajstný abstraktní hiphop, chápeš?

A samozřejmě to zase visí na webu zadarmo, tentokrát na stránkách Anticon. Ale jen 90 dní.

PROBUĎTE SE!

Když na loňským Free Dimu rozčísly poklidný letní podvečer sirény a další těžko popsatelný zvuky, asi jsem nebyla jediná, komu spadla čelist. Duo GRRZZZ, vařící něco jako industrial/techno punk, naživo docela rychle uhrane. A to nejenom energií s jakou řežou do keyboardu a kytary a silou svých francouzských hlasivek, ale i svojí vizáží a pódiovou performancí.

Geniální mozky Lennyho a Carla ve zpěvákovi a kytaristovi ihned odhalily Freddyho Kruegera, což emoční dopad vystoupení GRRZZZ ještě znásobilo. Škoda, že si s námi následně nikdo nechtěl zahrát hru „Utíkejme před Freddym!“ – na FDF se chovají vždycky všichni hrozně seriózně. Tak jsme si s Carlem zase museli hrát sami…

Pokud ale budete mít po středečním tanečku v MeetFactory chuť na něco temnějšího, můžeme si s Freddym hrát na schovávanou ve čtvrtek (4.) na Miladě. Vzhledem k tomu, že se tam objeví i divadlo Avant La Mort tvořící svá vystoupení právě na hudbu GRRZZZ, očekávám hodně hutnou noční můru. Záleží na odolnosti každého, za jak dlouho bude volat: „Wake me up!“

A ještě jeden úplně čerstvý kousek z východu:

Betla aka Lenny

P. S.: http://grrzzz.org …And, by the way, our new record “Polizei” has raised from hell haha…………………………. ŠPUNTY S SEBOU!

Olomouc hlavní nádraží podruhé

Když vám ujede na přestupu vlak kvůli tomu, že váš expres měl půlhodinovou sekeru, je to špatná zpráva. Když zjistíte, že příští vlak do Zlína má taky zpoždění, je to hotová jobovka. A když se tohle všechno odehrává na nádraží v Olomouci, je to skoro na mašli.

Rekonstrukce od minule pokročila a na hladové a žíznivé cestovatele už čeká čerstvě opravená restaurace Porto. Už ten divný název mě měl odradit, ale přesto jsem vstoupil. Chyba. Prosklená jídelna, do které je vidět snad až z náměstí, nahuštěné stoly, strašný kravál a do toho banda přidrzlých prepubescentů cucajících sodovku. Takhle si asi v Olomouci představují nádražku.

Přiznávám, hodnocení je nejpíš zkresleno mým aktuálním duševním rozpoložením a možná je předčasné lámat nad olomouckým nádražím hůl. Ale zaslouží si vůbec tahle stanice ještě třetí šanci?

Prostě drahoušek

Mít křídla je odvěká lidská touha. Však taky jméno bájného řeckého packala Ikara dnes nosí kdekdo včetně maďarských autobusů. Zajímavé však je, že téměř nikdo se takto neinspiroval jeho úspěšnějším kolegou Daidalem.

Někdo ale přece. Drahoušek Daedelus. Nepřiletěl z Atén, ale z Kalifornie a usadil se na labelu Ninja Tune. Vypadá jako syn Františka Palackého, natočil desku s Busdriverem a loni o Vánocích jsem si od něj koupil vinyl s pokémonem na obale. Ale to ještě pořád nebylo ono. Dostal mě až ve chvíli, když jsem se seznámil s jeho loňským albem Love To Make Music To. Pustíte si první písničku a je váš. Prostě drahoušek. A ve středu 3. června hraje v MeetFactory.

Vítejte v pakultuře!

O mně se pro změnu mnozí domnívají, že jsem velký fanda abstraktního hiphopu a dalších obskurních hudebních žánrů. A mají naprostou pravdu. A protože umývat prdel umí každý včetně jazzových muzikantů a knjaze Miloše, rozhodl jsem se obohatit naši pakulturní rubriku i o nějaký ten pozitivní příspěvek.

Málokterý hiphopový umělec naplňuje představu váguse tak dokonale jako Tim Fite. Týpek z Brooklynu, který vypadá jako poštovní úředník po celodenní šichtě za přepážkou, mixuje hiphop s country a vydává desky ve zběsilém tempu jednu za rok. A co je úplně nejlepší: dává je zadarmo ke stažení na svých stránkách.

V hmatatelné podobě vydává Tim své nosiče na labelu ANTI- společně s takovými jmény jako Blackalicious, Busdriver nebo Sage Francis, ale i Tom Waits a Nick Cave. Na posledním LP Over the Counter Culture (kdo tohle dokáže nejlíp přeložit?) z roku 2006 semlel Kanyeho Westa do fašírky, potom se vytasil se dvěma speciálními halloweenskými alby It’s Only Ketchup (2007) a Ding Dong Ditch (2008) a letos přichází s valentýnskou deskou Change of Heart.

Místo rapování tentokrát Tim Fite řeže do kytary, zpívá teskné písně o lásce a do toho smutně koulí svýma psíma očima, což mu jde ze všeho úplně nejlíp. A protože člověk nemá šířit strach, ale lásku, valentýnský speciál visí na Timově webu na rozdíl od těch dušičkových permanentně. Say hello!