V hotýlku – † 2018

Psát nekrolog hospody V hotýlku na rohu Koubkovy a Lublaňský je pro mě dost snadný, protože ačkoliv to byl opravdu prvotřídní pajzl, nikdy mi nepřirostl k srdci natolik, abych se stal jeho pravidelným návštěvníkem a následně tesknil nad jeho zánikem. Ale vzhledem k tomu, že se Hotýlek nacházel v mým hoodu a chodil jsem pravidelně kolem, tak jsem tam samozřejmě párkrát zavítal – a většinou to stálo za to.

Continue reading “V hotýlku – † 2018”

Triumf ega

Poslední dobou přišly vlivem mocných osmičkových výročí do módy hluboké analýzy stavu světa a společnosti, které odhalí skryté potíže naší doby a mají úspěch nejen u předplatitelů Respektu. Zkusili jsme si tedy taky zahrát na Taberyho a v oprášené rubrice Sukovice předestřít sociologickou analýzu jednoho kavárenského trendu.

Continue reading “Triumf ega”

Nepomuk: Tady to fakt žije!

Při mých nepravidelných cestách z Budějovic do Plzně dostávám pravidelně žízeň už v Nepomuku. Nemůžou za to kupodivu v létě i v zimě rozpálené a staré koženkové vagony Českých drah, nýbrž nepomucká nádražka ve formě většího stánku hned vedle nádražní budovy, která bývá, nehledě na teplotu, vždy obsypána konzumenty asi jako soustava dřevěných budek v Brodku u Přerova.

Continue reading “Nepomuk: Tady to fakt žije!”

Nový Bydžov: nádražka pro 21. století

„To je prdel, tady dnes nemůžeme zůstat,“ prohlásila K., když po příjezdu do Nového Bydžova spatřila místní nádražku. Požadavek žíznivého P. však nakonec převážil. Nádražka se ostatně nacházela v příhodné poloze v polovině cesty víkendového výletu P.+K. do hor.

Podnik s originálním jménem i polohou U Nádraží v sobě skrývá naději, že nádražková kultura přežije i v 21. století. Výčepní zahájil řečnickou otázkou: „Máte žízeň?“ A my žízeň měli. Podnik nabízí pivo třech druhů a stupňovitostí: 10° Radegast, 11° Kozel a 12° Rohozec. Žíznivý P., vzpomenuv na svá studentská léta, objednává Radegast, výčepní ovšem zkušeně natočí Rohozec, „protože je samozřejmě lepší“.

Continue reading “Nový Bydžov: nádražka pro 21. století”

Nejzápadnější výskyt režné v Česku? V Jimramově!

Bistro K+C, tak zní oficiální název podniku v Jimramově, což je městys uprostřed Vysočiny. Co uprostřed, přímo jím prochází hranice mezi Čechy a Moravou a krom toho se tu místní potok, Fryšávka, vlévá do Svratky. Pochází odtud i Jan Karafiát, autor dětské knížky Broučci. Je tu i příjemný malý park Bludník, kde je letní kino a také centrum každoročního hudebního festivalu. Já se ale zde nebudu rozepisovat o chudobce a hmyzu s lucerničkami, ale o Bistru.

Continue reading “Nejzápadnější výskyt režné v Česku? V Jimramově!”

Šťastná hvězda žabí tlamy

Psal se rok 1964. Judita Čeřovská zpívala píseň o Dominikovi, Josef Zíma o Zelených pláních a Waldemar Matuška pěl Už dávno nejsem dítě, Antonín Novotný byl jako jediný kandidát zvolen prezidentem, StB lovila z Černého jezera nacistické dokumenty, které tam sama vykoupala, americká armáda vstoupila oficiálně do vietnamské války a čínští soudruzi poprvé odpálili svoji první atomovou zbraň, autem roku byl zvolen Rover P6 a z pásu v Mladé Boleslavi sjela první Š1000MB, narodila se Courtney Love, Robert Fico a Lenny Kravitz, Stouni debutovali svou první dlouhohrající deskou a českoslovenští inženýři a technici poslali na koleje ČSD elektrickou motorovou jednotku EM475.1 s laminátovou tváří, stvořenou pány Hrbasem a Míškem. Zatímco Nikita Sergejevič Chruščov to měl za pár, po našich kolejích se rozjelo vozidlo, ke kterému měli svou progresivitou daleko i slavní Beatles, kteří ten rok navštívili poprvé USA. Nikomu nezářila šťastná hvězda tak dlouho jako panťáku, či chcete-li žabotlamě, nikdo nečekal, že vydrží v provozu trojnásobek plánované životnosti a přitom stále sexy a nenahraditelný i v okamžiku konce svého provozního nasazení 10. 8. 2018 na lince S41 Praha Libeň – Praha Podbaba.

Continue reading “Šťastná hvězda žabí tlamy”

Mocné amplitudy lidství v hotelu Sirius

„Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“ Tahle věta ze Švejka se potvrdila nikoli v nádražce v Táboře, nýbrž v žst. Pardubice hl. n. Pozvání na studentský festival Trať do kina Sirus (zásobovaný místním nádražním pivem Bahno) jsme přijali rádi, ale co dělat, když se blížil čas odjezdu W. A. Mozarta, tedy posledního vlaku do Prahy? Možnosti byly dvě: odejít včas jako člověk — anebo zůstat a zakoušet mocné amplitudy lidství.

Continue reading “Mocné amplitudy lidství v hotelu Sirius”

Hranice na Moravě: Ježišku na křižku

V sobotu odpoledne vyrážím z Valmezu do Brna a plán je jasný. Při posledním krátkém přestupu v Hranicích jsem zjistil, že tamní nádražka je znovu otevřena. A co víc, vrací se v plné formě. Tři různé „menýčka“ a otvíračka do devíti. Co chceš v městě přestupů víc. Tentokrát budu mít v Hranicích celou hodinu dvacet a před očima už mi tančí smažák, slivovice a arašídové křupky.

Continue reading “Hranice na Moravě: Ježišku na křižku”