Nausea naučila Dalibora housti
Nádražní tribunál opět zasedá. Po Zábřehu budou před soud za mimořádně odporné zločiny proti lidskosti postaveni občané Jindřichova Hradce. Pravda, od města skýtajícího útočiště druhořadým studentům druhořadé vysoké školy druhořadého zaměření jsme už předem nemuseli čekat nic dobrého, ale tohle už je moc.
V pohádkách coby žánru lidovém najdeme často silný subverzivní prvek, který ovšem komunistický režim ve večerníčcích vycizeloval do nebývalého lesku. Prostý dělný český lid bojuje tu proti zkorumpované radnici (O loupežníku Rumcajsovi), tu proti nepoctivému živnostníkovi (Jája a Pája), tu proti rozpínavému německému živlu (Krkonošské pohádky), tu proti mocenské zvůli ve zkostnatělé monarchii (O Kubovi a Stázině). Jeden seriál však zcela vybočuje z řady: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi.
Continue reading “WágusLeaks 7: Hajný Robátko jako průkopník squattingu”
Jednu věc je nutné zmínit hned na úvod. Rekonstrukce nádraží v Zábřehu na Moravě je největší nepotrestaný zločin proti lidskosti od dob arménské genocidy. Epochální nádražka vzala za své, místo ní teď poutníky vítá skleněná věžička a místní rodák Jan Eskymo Welzl v nadživotní velikosti. A také příjemně upovídaná paní obsluhující veřejné WC, se kterou jsme udělali exkluzivní rozhovor.
Continue reading “Zábřeh na Moravě: Jsme nejlevnější hajzl na trati”
Naše hrdiny NPho a KZ jsme minule opustili v Hulíně, kdy zhnuseni bezatmosférickou nádražkou přímo v nádražní budově s nadějí vyrážejí k omšelému zamřížovanému baráčku na konci nástupiště s cedulkou OTEVŘENO OPEN FURT na dveřích. Jejich příběh pokračuje…
Continue reading “Bufet Mašinka, Hulín: Mladistvým podnapilým nenalíváme!”
Nádražka v Hulíně je úplně o ničem. Pokud tedy hovoříme o herně a restauraci umístěné přímo v nádražní budově, kde točí pět druhů piv, ale k jídlu vám dají nanejvýš utopence. To ve stánku na peróně, to je jiná káva. I když tu tam asi ani nevaří.
Na stránkách modnipeklo.cz se někdy předevčírem objevil článek prozkoumávající nejtemnější zákoutí Mimibazaru. Na to se okamžitě zmobilizovala křižácká výprava, aby nazpět dobyla svatou zemi dětských prdelek hebkých a lesklých jako Pohlreichova pleš. Ano, internetový dav si našel další oběť k ventilaci kolektivní emoce. Po hromadném truchlení za české hokejisty tady máme hromadný lynč lidového vkusu.
Planinarski dom Škrka, 1723 metrů nad mořem. Chalupa, kterou střeží nemluvný bača a kde jsme se aspoň na chvíli schovali před durmitorskou fujavicí. Když jsme dojedli oběd z prkýnka, které spíše než prkýnko připomínalo šindel, vyhlédl jsem z okna a napadlo mě, že bych se mohl jít podívat, jak je to s prkýnkem na hajzlech.
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Možná jsem sentimentální pitomec, ale otrokovická nádražka pro mě není jen obyčejná putyka. Je to přestupní místo na cestě k dospělosti. Místo, kde se ze zlínské lokálky přestupuje na vlaky jedoucí do velkého světa. A taky místo, kde jsem poprvé okusil čokoládový větrník.
Kdybyste náhodou někde na Durmitoru objevili prázdnou plechovku od Bráníka, tak ji prosím sneste do Žabljaku. Někde jsme ji cestou ztratili a nechceme být označeni za prasata…