„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.
Rambukkana: Flákni mu tou židlí o hřbet!
Nebýt nedalekých sloních útulků, byla by Rambukkana jen další šrílanskou vsí, kterou bez většího zájmu projedete na cestě vlakem z Colomba do Kandy. Jenže protože si kousek odsud za na místní poměry nehorázné prachy hrají mahútové s hákem v ruce na ochránce chobotnatců, vystupuje na zdejším útulném nádraží značné množství cestujících. A o ty je potřeba se postarat.
Bratislava hlavná stanica: Poklidná šotoušská svatyně
Bratislavská nádražka klenoucí se nad uspěchanou nádražní halou vám okamžitě dá pocítit, že jste se ocitli na správném místě. Ve štítu se skví logo s westernovým nápisem a speciality šéfkuchaře jsou vyvedené v Comic Sans hned vedle výhružného nápisu, který zapovídá konzumaci donesených nápojů a potravin.
Continue reading “Bratislava hlavná stanica: Poklidná šotoušská svatyně”
Margecany: Přátelé z ořechové hospody
Výjimečně vím přesně, kdy k mé návštěvě Margecan došlo. Bylo to 17. září 2016. Vím to ale jen díky e-jízdence, kterou jsem vylovil ve virtuální propasti mého mailu. Informace je to nicméně spíše nedůležitá, podstatné je, že má osamělá, byť spanilá pouť do Košic mě zavedla i do vesnice Margecany.
Sbohem a páreček
Tušili jsme, že se to stane. Dokonce jsme si mysleli, že k tomu dojde už dávno. Oprávněně jsme se obávali, že milovníků nevzhledných, špinavých míst (která ale v sobě mají něco, co tolika objektivně hezčím, kvalitnějším a přívětivějším místům chybí, totiž svébytný genius loci) není dost na to, aby mohla přežít až do roku 2016. Vzdorovala dlouho. Ale nakonec i ona prohrála. Ano, Bubenečská nádražka ukončila provoz.
Haridvár: A la carte
„Welcome Back!“ lákají zářivé čtyřbarevné nápisy na konci prvního nástupiště nádraží v Šivově městě. Uvítání je to příznačné: nádražní osvěžovna v Haridváru je po třech letech znovu v provozu.
Sofie: Medžugorje mezi nádražkami
„Příroda si ho vzala!“ – tak hřmí Gruzínec nad hrobem toho, kdo pod vlivem alkoholu skončil i se svou Ladou ve škarpě pod Velkým Kavkazem. Nádražkový duch v Sofii je stejně mocný jako gruzínská příroda, i když jsme v Bulharsku. Fungl novou budovu, jejíž rekonstrukce skončila v roce 2016, si tamní nádražky prostě vzaly.
Slovenské Nové Mesto: Devadesátky pokračujou
„Zobudil som sa celý od Nutely!“ Tuhle magickou větu jsem zaslechl krátce po příchodu na zahrádku nádražní restaurace ve Slovenském Novém Mestě. Od jiného stolku ovšem vzápětí následovala další a neméně pozoruhodná sentence: „Já mam napísaný papier na psychiatriu, zajtra nastupujem. O desiatej.“
Continue reading “Slovenské Nové Mesto: Devadesátky pokračujou”
Banská Bystrica: Taktoňák chcem
„Ty, hej! Je mi zle z vína. Preto chcem pivo. Dobrú desiatku v plechu.“
A jak zedník řekl, tak se i stalo. Výčepní mu podala chlazenou desítku Urpiner a on se jí odvděčil úsměvem plným zlatých zubů. Řemeslo má prostě zlaté dno! Okamžitě jsem si taky vybavil legendární hlášku z filmu Radikální řez (1983), kterou vyslovil zlatem se cenící Marián Labuda. Hrál tehdy podivuhodnou roli cigánského hraběte (socialistického střihu!) odněkud ze Sokolova: „Nejjistější banka je toto!“ To se tenkrát Dušanu „dělníku čsl. kultury“ Kleinovi opravdu povedlo. Ale zpátky na konečnou Tratě Slovenského národního povstání:
Hrušovany nad Jevišovkou: Nazýváme věci pravými jmény
Ke Hrušovanům nad Jevišovkou mám speciální vztah, a to hned ze dvou důvodů. Pocházela odtud velká část mých spolužáků z gymplu. Ti pospolu dojížděli každý den do školy vlakem a vždycky zažívali velká dobrodružství (jednou je zfackoval průvodčí). Byli to ale strašní elitáři (snad posíleni silnou iniciací rukou průvodčího) a nikoho mezi sebe nepustili, což mi vadilo. Druhým důvodem je, že jsem jako dvanáctiletá viděla díl Kolotoče, kde Pavel Poulíček nechává hádat soutěžící název města. Ano, šlo právě o Hrušovany nad Jevišovkou, které od té doby považuji za nadřazené městečko, protože to dotáhly až do Kolotoče.
Continue reading “Hrušovany nad Jevišovkou: Nazýváme věci pravými jmény”