Z nádraží jednou nohou na Jizerskou magistrálu, anebo taky do Kiosku Dřevěnka, který supluje místní nádražní hostinec. Turisty láká horskou rustikálností, lufťáky vzdáleností od tenisových kurtů a lokály cenovými relacemi a tím, že je to jediná kloudná hospoda široko daleko. Kolegové z mojenádražka Kiosek jako nádražku neklasifikovali, ale za mě splňuje všechny parametry, a to max. 30 metrů od nádraží, pivo a velký panák pod třicet, tedy lidové ceny, výzdobu lokálu ve službách lidové tvořivosti a výrazně inkluzivní prostředí.
Margecany: Zápisky z mexického tažení
(dokončení z minula)
„Vy budete přestupovat v Margecanech? Jééé, tam je to hrozně super!“ dojalo se nezávisle na sobě asi pět našich přátel, když jsme jim sdělili itinerář naší cesty na východ Slovenska a zpět. A pranic nevadí, že nádražka v Margecanech je zavřená a okénko s rychlým občerstvením se nezvedá ani po klepací urgenci, než naše oči sklouznou k nabídce Akcia: zatvorené. Nedaleký hostinec Pod Orechom totiž otevírá už brzo ráno a otevřenou má i zavíračku. Protože hostinec Pod Orechom, to je skutečný pojem. Místo, kde padají společenské zábrany, místo, kde upadají návštěvníci do alkoholové závislosti. Jeho jedinou drobnou nevýhodou je to, že se zde nevaří, a tak se na nedělní brunch musíme vypravit do sousední symbiotické cukrárny.
Gelnica: Hnilecký hoax
„Zdarec, jak se máte? Hledám mrdačku,“ otevírá NP konverzaci větou, kterou se pečlivě naučil při sledování nočních SMS seznamek na televizi Óčko. K jeho smůle žádná z přítomných dívek nehne ani brvou. Jsme v Gelnici. Místě, o kterém jsme si dlouho mysleli, že nemůže existovat.
Užhorod: dvojnádražka třetí kategorie
Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.
Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout
„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.
Otrokovice: Show must go on
„Ty jsi taková piča, já jdu do piče!“ dohadují se dva bezdomovci o zbytek posledního malého piva. Truchlivější začátek sobotního večera na otrokovickém nádraží si lze jen těžko představit.
Stockholm: Iluze východního nádraží
Vzhledem k tomu, že švédsky neumím, neobtěžoval jsem se ani při první návštěvě Stockholmu důkladnějším bádáním, které by mohlo ukázat, zda lze očekávat prohloubení cestovatelského zážitku o návštěvu nádražního restauračního zařízení. Dojem z tamního hlavního nádraží ale dával tušit, že by situace nemusela být marná. A to i přesto, že podniky nacházející se stockholmském hlaváku neoplývají zrovna výjimečným geniem loci a spíše podtrhují šedivý pocit typizovaného, generického, tranzitního prostoru. V zásadě totiž lze vybírat z kavárny/bistra, McDonaldu drze apropriujícího secesní prostor (ano, jako v Budapešti), nebo „irského“ sportbaru. Poslední jmenované zařízení by v tomto ohledu ještě šlo vzít na milost a také se tak stalo, ale v rámci dodržení odpovídající chronologie návštěvy se k němu vracím až závěrem.
Gori: Stalinovy slzy
Ioseb Besarionis dze Džugašvili, řečený Stalin, se narodil 18. prosince 1878 v Gori. A to je asi tak jediná zajímavá věc, která se kdy v tomto městě udála. Dnes se o Gori říká, že je to tak nudné místo, že se tu můžete klidně procházet po hlavní třídě a ani vás nic nepřejede.
Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje
„Narmada, to je zvláštní řeka,“ vysvětluje mi Džótindra Singh, zatímco spolu kouříme čaras na ghátu. „Ganga, Jamuna, Gódávarí – ty všechny tečou na východ. Jenom Narmada, ta teče na západ,“ mocně potáhne a zahledí se do dálky. Tenhle původem džátský rolník z Harijány ví, o čem mluví. Sám obešel celou Narmadu od ústí až k prameni a po druhé straně zpátky. Cesta mu prý zabrala tři roky.
Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku
„Dva paisy, to byla tenkrát velká suma. Moje první vydělané peníze. Okamžitě jsem je utratil za čaj a omeletu v nádražní kantýně,“ vzpomíná na staré časy otec v románu Em and The Big Hoom od Jerryho Pinta. Z jeho dalšího vyprávění vyplývá, že do Bombaje musel přijet před rokem 1957, kdy byla indická měna převedena do desítkové soustavy. Na kterém nádraží tehdy nosil kufry, se už ale bohužel nedozvíme.
Continue reading “Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku”