Před válkou jsem velmi rád přinášel na tenhle web recenze ukrajinských nádražek. Tehdy jsem však byl pouze v Zakarpatí. Dál jsem se dostal až v roce 2023 – jednak proto, že jsem konečně měl aspoň nějaké peníze na to vyjet dál a na delší dobu, stejně jako proto, že už mi ukrajinština (kterou jsem se začal učit v listopadu 2021, po návratu z Mukačeva a recenzi místní nádražky) přešla v rámci učení se přes Duolingo do krve.
V neposlední řadě jsem teda taky potřeboval po roce práce v TSK někam vypadnout. A tak jsem tedy na konci března 2023 vyrazil. RJ do Přemyšlu, cesta východním Polskem (má první) byla zajímavá především tím, když jsem se kolem šesté ráno probudil, že na polích kolem byl ještě tu a tam sníh. V Přemyšlu samotném jsem zavítal v devět ráno do tamější nádržky Perla Přemyšlu, po noční jízdě jsem si na toaletách vyčistil zuby, a v nadrážce samotné jsem si dal ovesnou kaši.
O hodinu později jel vlak do Lvóva. Na rozdíl od Slovenska probíhá celní kontrola tak, že polská strana má frontu před celním nástupním prostorem (kde jsem až na jaře 2025 zjistil, že s EU pasem není třeba celou frontu stát, ale rovnou je možné jít dovnitř budovy, a ukrajinská kontrola probíhá během jízdy vlaku od hranice, takže kolem pobíhají malí kokršpanělé, čuchající, jestli nevezete drogy, a vojákyně s AKS-74U kontrolují pasy).
Nádraží ve Lvově je fakt hezké. S nádražkou je to ale během války všelijaké – vedle čekání ve vestibulu se dá sednout do čekací haly, která má vstupné 40 hřiven na hodinu (v únoru 2026 ekvivalent 20 Kč) a uprostřed je centrální kiosek, kde si člověk může dát čaj, kafe, sušenku nebo džus. Ale… Není to ono. Od Matěje Hollana jsem tehdy měl krom jiného tip na „kafe“. Kafe v ulici Bohdana Chmelnického. To naštěstí bylo na trase tramvaje číslo 6, kterou jsem jel k hotelu Цісар, kde jsem byl ubytován. Lístek tehdy stál 10 hřiven a člověk si jej označil štípátkem na parapetu okna rozhrkané Tatry KT4SU na úzkém rozchodu. Na recepci zaplatím, v pokoji vybalím a hned vyrážím do ulic.
Kafe v ulici Bohdana Chmelnického
Kafe je nenápadné a lehce čpí zatuchlinou. Uvnitř jsou stolky, u kterých starší dámy pijí z hrnků kávu a pánové sedí nejčastěji s čajem s citronem a nezbytným 100hramem horilky. Citron přebíjí lehký zátuch.
Za barem stojí starší paní, u ní klasická stará váha se dvěma plochami na vážení, skleněná výstavka s chlebíčky a kanapkami různých druhů, vejci mimóza a dalšími pochutinami. Jdu na to postupně. Nejdřív si dám čaj s citronem, kanapku se sýrem a druhou se slaninou, vidím volný stolek, připojím se na Wi-Fi vedlejšího podniku, kam jsem skočil na presso (23 hřiven) a dávám si své první jídlo. Lahoda. Kanapka, ze světlého vzdušného chleba, čaj, dohromady za 51 hřiven. Naprostá lahoda. Pak si dávám ještě rajčatový džus, a stohram horilky. 34 hřiven.
Nyní se sluší okénko pro neznalé. Zatímco pivo nebo nealko se v Ukrajinských podnicích měří na třetinky, půllitry, apod., stejně jako u nás, tak tvrdý chlast si stále drží metodiku gramáže. Tedy místo „velkej režný“ by člověk objednával 50hram. Samozřejmě, pokud člověk není ve spěchu, je mnohem příhodnější si objednat 100hram a potom postupně upíjet. Po téměř třech letech od toho výletu musím říct, že tehdy má ukrajinština nebyla nejlepší, a tak, když se mě paní od vedlejšího stolu ptala, jak se jmenuju, a odkud jsem, na což jsem se ji snažil poctivě a popravdě odpovědět, začal nějakej děda na mě hulákat.
Tehdy jsem z toho pochytil jen něco o tom, že jako že jak mluvím, a co mám za problém. Zaskočen jsem pozvedl ruce v defenzivním gestu s otevřenými dlaněmi a začal se omlouvat, ale jednoho strejce od stolu pánů s čajem s citronem a nezbytným 100hramem to dopálilo, začal hulákat na dědka, a gestikuloval, ať jde z podniku ven. Dědek skutečně odešel. Po dvou letech jsem znova v mé oblíbené Ukrajině, učím se Ukrajinsky, a stejně jsem něco posral. Ale strejcové mi kynou, ať jdu k nim ke stolu, zvou mě na panáka a vysvětlujou, pomalu, že si z toho nemám nic dělat, že dědek je nějakej magor, kterej se zasekl v tom, že se má mluvit rusky a že naopak oni cení, že vidí cizince, kterej se snaží mluvit ukrajinsky. Omluvím se i paní za barem, a když strejcům platím rundu, málem ji musím nutit, aby si ode mě vzala tuzér ve výši 30 hřiven, což odmítá, že je to moc peněz. Donesu panáky ke stolu, a bankovky jí na barpult dám stejně. Do kafe v Ulici Bohdana Chmelnickeho chodím pokaždé, když jsem ve Lvově. Je to tu skvělý. A dědka? Toho jsem tam už nepotkal.
Kava v Ulici Štěpána Ruďjanského
Jdeš si po stometrovce, hlavní Lvovské promenádě, prosmýkneš se podchodem, zakašleš z množství prachu, které tady občas je a štípe do očí, zahneš doprava – a aha! Kafe vedle restoránu francúzské kaníkuly. Chlebíčky, horilka pervak, plechovkové Lvovské, samozřejmě rajčatový džus, vysoký třímetrový strop, stolky, barovky u kasy. Je druhý den mé návštěvy na jaře 2023 a vidím krásně vyrovnané chlebíčky v chlazeném pultu.
Se salámem, se sýrem, se slaninou, no dám si na talířek. Kvasu nemaje, dávám si pivo a kecám s majiteli. Při zmínce Česka se přitočí místní pán v letech, který mi začne vypravovat, jak má rád písně Jiřího Korna a Heleny Vondráčkové. Naštěstí jde z hifi věže místní rádio a nikde není Spotify, aby se dalo vyhovět pánovi v jeho hudebním vkusu, a tak se daří debatu vést směrem, že se mi ve Lvově moc líbí a že jsem rád, že zná naše interprety, aniž by jich bylo třeba slyšet. Pervak teče do nás, na cigaretě venku se mě osazenstvo ptá, jak to s válkou vidím. Odpovídám upřímně, že si myslím, že je jasné, že Ukrajina peremože. Ne kvůli tomu, že by bylo na místě to říct, ale kvůli tomu, že Ukrajince už aspoň trochu znám, a vím, že se nikdy nevzdají. V deset se zavírá. O hodinu později, když se dorazím v Kabanosu, jdu na hotel a připadám si strašně malej. Lvov je moje druhá Praha. Jsem tady skoro jak doma. Podobná architektura. Podobně nezvládnutá automobilová doprava. Český tramvaje, příjemný parky, hospody, kavárny, kostely, kočičí hlavy, génius loci. Strašně příjemný restaurace. Strašně příjemní lidi na baru, kteří nikoho nemistrujou, ale kteří rádi vidí někoho, kdo rád jede do Ukrajiny.
Kafe Nadija
Na Kafe Nadija jsem přišel až později. Je naproti vchodu do hlavní pošty, ale obě strany ulice jsou zahrazeny kovovým plůtkem, který má zrovna zhruba takovou výšku a zhruba takové množství ornamentů, že by se na tom člověk přizabil, kdyby přes to chtěl lézt. A mně už taky není dvacet, tak radši neriskuju, a dojdu na přechod. V lékárně si koupím dezinfekci na ruce s moc hezkým citronovým čmuchem. Nalevo od Nadiji je ještě mléčný bar, ale já jdu do malého podniku, jehož věhlas též podpořil zpěvák jménem Palindrom ve svém popovém hitu. Je zde točené pivo, jak zmiňuje písnička, i deruny, pyrižky a další větší jídla, stejně jako velmi dobrý boršč – a samozřejmě kanapky. V neděli je tu zavřeno, ale jinak si jedou otevírací dobu od sedmi do sedmi, a je tu naprosto krásně.
Výčepní ve vestě a bílé košili říká, že mám na Poláka hezkou ukrajinštinu, a když mu vysvětlím, že jsem Čech, je překvapen ještě víc. Po boršči vypíšu pohlednice, loučím se a jdu s nimi do schránky. Další podnik, ve který se snažím navštívit pokaždé, když jsem ve Lvově.
Kafe na teatralne
Tenhle podnik jsem upřímně řečeno hledal. Matěj H. mi na něj dál tip v úvodní várce doporučení v březnu 2023, ale jak na mě Lvov byl nový a novost chaotická, mezi stánky s pečivem, sýrem a dalšími jsem jej proste nedokázal za živého Boha vyhmátnout. Bylo to subjektivně jako stánek v Holešovické tržnici, za Burzou 4, který měl naprosto úžasné jarní závitky, ale mezi těmi všemi stánky s nunčaky, boxery a off-brand tričky metalových kapel jsem na něj přišel až asi rok předtím, než ho v rámci revitalizace zbourali.
Tento osud Kafe na Teatrálně nehrozí. Listopad 2025. První sněhová nadílka této sezóny, slezu z bytu na ulici, přemýšlím, kam po snídani a práci s notebookem na oběd. Jdu směrem k té kupě krámků – a konečně to vidím! Velká okna, zahrádka, nyní tedy bez stolků, dveře proti výčepu, místnost tak tři krát čtyři metry, a malé stolky, kovové židličky s koženkovým sezením. Nad výčepem světelná tabule jak u Dvou Kohoutů, jen místo piv za sto korun člověk vidí nápisy jako „Boršč 400: 55 hřiven“, „Vareniky 200: 65 hřiven“, „Kanapka se salem 1ks: 35 hřiven“, „Salát Dnistr 100: 45 hřiven“.
Jsem unešen. Dávám si kanapku se salem, na které je též česnek, okurka, do plastového kelímku pivo za hřiven čtyřicet a s výhledem do ulice po pravé straně skrz okno do sebe nasávám moment naprosté dokonalosti. A taky teda žeru tu kanapku. Ničím nerušen si upíjím pivo z plastu, pak vylezu na cigáro, pak se mě paní výčepní ptá, jestli si nedám řízek (mají jej za 70) ale kanapka je upřímně velmi sytá. Když pak přijde chlapík asi o deset let starší než já, zeptá se, jestli by si mohl přisednout, já říkám že jo, klidně, dojde k naprosto neskutečnému momentu v mém vztahu vůči Ukrajině a ukrajinštině. Chlapík se totiž, a to už rovnou objednává dva 50hramy, ptá, jak to teď vypadá v Zakarpatí. Já odpovídám, že jako jo, co jsem viděl, v Užho i v Muka, tak dobrý, ale nevím, jestli mohu soudit. Chlapík mi ťukne panákem na zdraví – a řekne: „No vždyť jseš Zakarpatěc, ne?“ A v tu chvíli jsem si připadal jako v poslední třetině Vesmírné Odyssey.
Štěrbinovitý průlet kaleidoskopicky se měnícími obrazy a barvami. Poprvé si někdo myslel, že můj akcent není polský, ale tenhle chlapík si myslel, že jsem ze Zakarpatí. Tedy že furt mluvím furt jak Hotentot, ale hotentot z Ukrajiny, ne jako cizí. Následně jsme vypili další tři piva, dva 100hramy a já do sebe vměstnal ještě jednu velmi sytou kanapku. Nu a pak byl čas zas vyrazit na procházku městem!
