Bystřice pod Hostýnem: Zámky na Loiře

Historie se opakuje. Na místě, kde byl 4. ledna 1945 zákeřně ubit gestapem poručík Marek, byl 15. listopadu 2014 zákeřně oklamán redaktorem webu pajzly.cz spisovatel těchto řádků. Seběhlo se to asi takhle.

Panenka Mária sesílá blesky na Tatary a lopatky větrné elektrárny krouhají další prozevlovaný den. Vratké kroky dvojice redaktorů spřízněných webů pajzly.cz a vágus.cz míří k jedinému zřetelnému cíli v celé Bystřici pod Hostýnem: restauraci U Nádraží. Bezpečně zabitá sobota až tolik nebolí: víkend je naštěstí prodloužený a blížící se půlkulaté výročí sametu je v atmosféře cítit každým smyslem. „Ten Havel, to byla taková piča, toho měli komunisti hnedka odstřelit,“ vítá nás hned u vchodu do nádražky místní štamgast. Je deset ráno, právě otevírají.

V sobotu v tuhle denní dobu může existovat snad jen jediný důvod, proč v nádražce nejsou židle na ježka: místo nich tu mají upevněné lavice. Pravdoláskařský hejtr zůstává před vchodem se zbytkem svého projevu, a tak jsme tu dnes prvními zákazníky. Můj průvodce Čiva, takto redaktor fenomenálních srnek pajzly.cz, objednává zdejší podpultovou specialitu – jedenáctku Svijany za 23 korun. Místní borci se vyznají.

„Svijany tady nesmějí nabízet veřejně kvůli smlouvě s Prazdrojem. Ale je to snad jediné, co se tu dá pozřít. Jinak je tu na pivu dobrý akorát ten krígl,“ praví Čiva, zatímco já nevěřícně zírám na nástěnku s propagačními materiály ISIS. Nad nimi odměřují můj čas do první ranní kosy umělohmotné hodiny Prim se stylizovaným slůnětem. To ještě nevím, že ve znamení designu se ponese celý dnešní den.

Upadám do lihové hibernace, z níž mě probouzí až pravidelný pohyb mopu přímo pod nohama. „Abyste se oženili,“ vtipkuje servírka, zatímco pod námi drhne podlahu. „Tuhle paní jsem posledně potkal v úplně jiné hospodě,“ nahýbá se ke mně Čiva. „Říkala, že pendluje po celé Bystřici. Evidentně nelhala.“

Nadchází čas, kdy se můj spolustolovník musí odebrat na sváteční oběd a já zůstávám v hospodě sám. Ne na dlouho. „Já si jdu jenom pro knížku,“ zjevuje se náhle přede mnou pán v montérkách a shýbá se pro detektivku, kterou tu zapomněl včera. Nakonec stejně neodolá vábení baru a za úspěšný nález se jde odměnit panákem režné. Normálně bych nad touto nabídkou zajásal a taky si jednu poručil. Dnes jen loupnu okem na půlku piva, se kterým bojuju už hodinu, a radši se znovu zadívám do prázdnoty lokálu.

Co vidím? Především marnost, a to marnost vlastní. A taky labyrint cihlových vyzdívek v pizzeria stylu. Historizující lustry připomínající kormidla, které bych šacoval na nějakou pokusnou sérii z Thonetky. A taky jasnou dominantu restaurace: rozbitou kachličkovou podlahu nouzově vyspravenou papundeklem. Padá na mě tíha okamžiku, atmosféry i včerejšího večírku. Jdu se vyblít na WC nadepsané fontem Comic Sans a radši mizím.

Když se konečně dopotácím až do nádražní budovy, nestíhám se divit vlastním slepeným očím. Okřídlené neonové kolo. Průčelí z profilovaného hliníku. Sklo. Hodně skla. Obrovská keramická plastika na čelní zdi haly. Otočné válce s jízdními řády na tyčích zapíchlých až do stropu. Dvě řady prostorných lavic s nápisem Rambo is King. No a samozřejmě i nádražka. Sice rafinovaně ukrytá za žaluzie a nápis Smíšené zboží – Občerstvení; ve skutečnosti je to navíc opravdu jenom krámek. Má však otevřeno, a tak jej mohu směle prohlásit za nádražku I. kategorie. Proklínám ignoranty z Pajzlů, usedám na jednu ze čtyř židlí u jediného stolu v improvizované hospůdce a snažím se vstřebat dojmy z tohoto korunovačního klenotu drážní architektury. Mám na to jen zhruba čtvrt hodiny.

Poroučím si lahváčového Zubra, Kofolu a Školní rohlík za 15. „A teď pojedete do školy,“ dobírá si mě prodejce. Tupě se usmívám a snažím se zformulovat otázku, která by mi pomohla dozvědět se o staniční budově něco víc. Po nádraží se šíří klepy, že barák se prý má bourat, zmenšovat nebo co. „Blbě se vytápí,“ vysvětluje prodavač, zatímco se můj pohled zastavuje na DVD s názvem Zámky na Loiře. Kdyby tak místní věděli, jaký zámek na Loiře jim stojí doma v Bystřici hned u kolejí.

„Ty jsi stejně nějaký architekt,“ tipujou mě ve vlaku paní, které se vrací z pouti na Hostýnku. „To ne, jenom tak trochu grafik,“ odpovídám skromně. „No hlavně, že máš prácu!“ uzavírají, než v Třeběticích vystoupí a ponechají mě zcela napospas sobotní kocovině.

P. S. Má-li někdo z ctěného čtenářstva bližší informace o minulosti i budoucnosti bystřické nádražní budovy, nechť zanechá zprávu v komentářích. A já, až tedy vystřízlivím, se sem vrátím s pořádným foťákem, abych vykonal vlastní hostýnskou pouť.